ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4027.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4027/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M E V A P A C K, s. r. o., IČO 25387821, se sídlem v Olomouci, Krapkova 709/4, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti žalovaným 1) J. R. a 2) P. R. , zastoupeným JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 165/23, o vyklizení nemovitosti a zaplacení bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 275/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2016, č. j. 12 Co 51/2016-417, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 700 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Radomíra Picka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 19 C 275/2013-377, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit hnojnou plochu na pozemku parc. č. 464/2, v k. ú. a obci S., a předat ji žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále zamítl žalobu na zaplacení částky 12 960 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 12 Co 51/2016-417, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (jelikož odvolací soud uzavřel, na rozdíl od soudu prvního stupně, že hnojná plocha není nemovitou věcí – stavbou, ale součástí pozemku), aniž by zopakoval důkazy k této skutečnosti se vztahující. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť je založeno na jiném právním posouzení než rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak odvolací soud žalobkyni nepoučil o možnosti jiného právního názoru. Nesprávný je i postup odvolacího soudu, který posoudil odbornou otázku (zda je hnojná plocha nemovitou věcí – stavbou) v rozporu se znaleckým posudkem, aniž by znalce sám vyslechl či provedl důkaz znaleckým posudkem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle žalovaných se dovolatelka domáhá pouze přezkoumání procesního postupu odvolacího soudu, avšak nenamítá nesprávné právní posouzení věci. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (jelikož odvolací soud uzavřel, na rozdíl od soudu prvního stupně, že hnojná plocha není nemovitou věcí – stavbou), aniž by zopakoval důkazy k této skutečnosti se vztahující. Tento postup odvolacího soudu je podle žalobkyně v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. a §129 odst. 1 o. s. ř.
V této souvislosti je důležité poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na jiných skutkových zjištěních než rozhodnutí nalézacího soudu, ale na jiném právním posouzení věci.
Soudy nižších stupňů posuzovaly jako prejudiciální otázku nezbytnou pro rozhodnutí ve věci samé, zda je hnojná plocha stavbou – samostatnou věcí v právním slova smyslu, či zda se jedná o součást pozemku, potažmo otázku vlastnictví k této ploše.
V projednávané věci je nutné posuzovat otázku, zda je hnojná plocha je samostatnou věcí v právním slova smyslu, či zda se jedná o součást pozemku, resp. otázku vlastnictví k hnojné ploše, na základě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k možnému vzniku této věci v právním slova smyslu i vzniku vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §119 odst. 2 obč. zák. „nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.“
Podle §120 odst. 2 obč. zák. „stavba není součástí pozemku.“
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi definoval kritéria, na základě kterých je možné určit, zda lze považovat výsledek určité stavební činnosti za způsobilý předmět občanskoprávních vztahů – věc v právním slova smyslu, či zda se jedná o součást pozemku a tvoří s ním jednu věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 1/2000 na str. 35, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010, a celou řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu, která jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že otázka, zda lze výsledek určité stavební činnosti považovat za způsobilý předmět občanskoprávních vztahů – věc v právním slova smyslu, je otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010).
V poměrech projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na základě kterých však dospěl k jinému právnímu posouzení věci (a to k závěru, že hnojná plocha není samostatnou věcí v právním slova smyslu). Z tohoto důvodu nemůže obstát námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy k této skutečnosti se vztahující.
Ze shora uvedených důvodů rovněž není přiléhavá námitka dovolatelky, že odvolací soud posoudil odbornou otázku (a to zda je hnojná plocha věcí v právním slova smyslu) v rozporu se znaleckým posudkem, aniž by se znalce jakkoliv dotázal či jej konfrontoval se svými pochybnostmi o správnosti jeho závěrů ve smyslu §127 odst. 1 a 2 o. s. ř. Tato otázka není otázkou skutkovou (odbornou), nýbrž otázkou právní, a její řešení znalci nepřísluší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006).
Z výše uvedeného se podává, že i kdyby odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud nalézací, stalo se tak na základě hodnocení důkazů listinou, resp. znaleckého posudku (srov. str. 6 – 9 rozsudku odvolacího soudu). I v takovém případě by byl postup odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobkyně v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť je založeno na jiném právním posouzení než rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak odvolací soud ji nepoučil o možnosti jiného právního názoru ve smyslu §118a o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 553/2016, uvedl, že „poučení účastníků řízení postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010).“ Ústavní soud usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3268/16, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Z rozhodnutí odvolacího soudu i obsahu spisu podává, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že žalobkyni nepoučil postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí nelze označit za překvapivé.
Je důležité poznamenat, že žalovaní ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 8. 2013 (č. l. 33) uvedli, že hnojná plocha není nemovitou věcí (samostatnou stavbou), ale součástí pozemku ve vlastnictví žalovaných, přičemž žalobkyně polemizovala s tímto závěrem žalovaných již ve vyjádření ze dne 7. 11. 2013 (č. l. 73). Tedy žalobkyně se od samého počátku řízení k této prejudiciální otázce sama vyjadřovala a muselo jí být zřejmé, že jde o otázku pro rozhodnutí zásadní. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za překvapivé.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu