ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4180.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4180/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalované H. K. , zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 108/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 11 Co 457/2015-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právního moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 59 C 108/2011-85, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků v kat. území N. u Ř., obec P., a současně určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný R. K. Rozhodl také o nákladech řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Žalovaný R. K. v průběhu odvolacího řízení dne 27. 11. 2015 zemřel a Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 1. 2017, č. j. 11 Co 457/2015-125, které nabylo právní moci 17. 1. 2017, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jeho právní nástupkyní H. K. Ta podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2016, č. j. 27 D 1943/2015-169, nabyla předmětné pozemky do vlastnictví.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 11 Co 457/2015-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce uplatnil na sporné pozemky 25. 1. 1993 (oprávněně) u pozemkového úřadu restituční nárok; přesto dne 21. 12. 1998 město P. pozemky prodalo původnímu žalovanému (během řízení zemřel a na jeho místo nastoupila jeho dědička); ten na něm postavil rodinný dům, kolaudovaný 28. 3. 2003. Žalobci byly pozemky vydány v restituci až v roce 2010; poté byli v katastru nemovitostí uvedeni jako vlastníci duplicitně oba účastníci. Není pochybnost o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaný pozemky nabyl, je neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením (§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě); spor byl o to, zda žalovaný byl oprávněným držitelem a nabyl vlastnické právo vydržením (držby pozemku se ujal v roce 1999 a o duplicitním zápisu vlastnického práva se dozvěděl v roce 2010; vydržecí doba by tak uběhla v roce 2009).
Soudy obou stupňů přisvědčily, že žalovaný byl po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku (§130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“) a pozemek vydržel (§134 obč. zák.). Žalovaný si ověřil, že prodávající město je v katastru nemovitostí evidováno jako vlastník, příslušná městská část jej ujistila, že k pozemku nebyl uplatněn restituční nárok, poměry v obci nijak neznal a neměl tam známé; kdyby o pochybnostech věděl, jistě by na nejistém místě nestavěl a hledal by jiný pozemek. Od nabytí pozemku až do roku 2010, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o duplicitním vlastnictví, nebyla jeho dobrá víra narušena. Žalobce ho kontaktoval až v roce 2011.
Dovolatel uvádí dvě otázky, které podle něj zakládají přípustnost dovolání. Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; toto vymezení je jen citací §237 o. s. ř. a pro obligatorní vymezení přípustnosti dovolání je nedostatečné. Poté formuluje otázku zásadního právního významu, avšak ani to přípustnost dovolání nevymezuje (viz níže) a navíc není úplně zřejmé, v čem je její podstata.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Z obsahu dovolání se podává, že závěry odvolacího soudu o dobré víře a oprávněné držbě žalovaného mají být zjevně nepřiměřené. Tak tomu však není. Z dokazování nevyplynulo nic, co by zpochybnilo závěr o tom, že žalovaný nevěděl o tom, že žalobce na sporné pozemky uplatnil restituční nárok. Samotná otázka, zda uvedený pozemek mělo město prodat žalovanému či snad jinému zájemci nemá na posouzení jeho dobré víry ohledně toho, že pozemek nabyl do vlastnictví, žádný vliv.
Pro závěr o vydržení též není významná otázka (ačkoliv soudy se jí zabývaly), zda žalobce přispěl k vydržení svou pasivitou. Jeho důvěra v účinnost blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, které se dovolává, nemohla být vydržením pozemku nijak narušena; kupní smlouva mezi městem a žalovaným byla pro porušení tohoto ustanovení absolutně neplatná a vytvořila tak pro žalobce desetiletý prostor k tomu, aby zjistil, že pozemek byl prodán, resp. že na pozemku je stavba, a o uplatněném nároku R. K. uvědomil a ukončil tak jeho oprávněnou držbu. Otázka, zda to opomenul zaviněně či nikoliv, nemá na posouzení dobré víry R. K. vliv.
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí o vydání pozemku v restituci, aniž by v této souvislosti vymezil důvod přípustnosti dovolání. Proto se jen na okraj poznamenává, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství o vydání pozemku by bylo účinné jen v případě, že by v době nabytí jeho právní moci byl pozemek ve vlastnictví povinné osoby; pro žalovaného, který nebyl účastníkem řízení, nemohlo být závazné. „Pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008; viz též usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, včetně další judikatury uvedené v jeho odůvodnění; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 671/11).
Neobstojí ani tvrzení, že v judikatuře nebyla dosud řešena otázka dobré víry procesního nástupce účastníka sporu o určení vlastnictví, měl-li původní účastník nabýt právo vydržením. V první řadě je třeba připomenout, že pokud původní žalovaný pozemky vydržel v roce 2009, pak je po jeho smrti nabyla žalovaná děděním, a její případná dobrá víra je pro takový způsob nabytí zcela irelevantní (žalobce netvrdil, že by snad pozemky náležely do společného jmění R. K. a jeho manželky a také rozhodnutí o pozůstalosti vyplývá, že šlo o jeho výlučný majetek). Nejde ani o otázku v judikatuře neřešenou: „V případě, že účastník řízení sám podmínky vydržení nesplní, je namístě zabývat se tím, zda i držba jeho předchůdců byla kvalifikovaná, případně zda již tito předchůdci věc nebo právo nevydrželi“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Z toho jasně vyplývá, že i kdyby snad šlo o vydržení a žalovaná jeho podmínky nesplnila, právo žalobce by zaniklo tím, že jej vydržel původní žalovaný.
Nejvyšší soud odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3384/16, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost L. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2496/2016, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 70 Co 319/2015. Tímto rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 201, sp. zn. 47 C 168/2011, tak, že zamítl žalobu L. R. na určení, že je vlastníkem pozemků v k. ú. N. u Ř., a současně určil, že vlastníky těchto pozemků jsou J. a J. T. Ti rovněž koupili v prosinci 1998 pozemky vzniklé z původního pozemku, ale vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy je nabyli vydržením. Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl; přitom šlo o právně i skutkově podobnou věc.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu