ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.424.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 424/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 172/2015, o dovolání žalované proti „záhlaví“ rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 27 Co 330/2016-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 9 C 172/2015-69, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště v K. H., na LV pro obec a katastrální území K. H. (výrok I.), uložil žalované povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 472 Kč do 10 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a státu nepřiznal úhradu soudního poplatku ve výši 5 000 Kč (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 27 Co 330/2016-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 27 472 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a uložil žalované povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 108 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
K návrhu žalované na vydání opravného usnesení odvolací soud usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 27 Co 330/2016-120, návrh žalované na opravu zjevné nesprávnosti v záhlaví rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 27 Co 330/2016-102, zamítl.
Proti záhlaví rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení procesní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Zdůrazňuje, že žalobce zažaloval „Českou republiku – Státní pozemkový úřad“, za tu na základě dohody o jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení před soudy a jinými orgány namísto Státního pozemkového úřadu ze dne 30. 10. 2015 jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud prvního stupně tuto skutečnost správně reflektoval v záhlaví svého rozhodnutí tak, že účastnicí řízení je Česká republika – Státní pozemkový úřad, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na rozdíl od toho odvolací soud jako žalovanou označil Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaná podala návrh na vydání opravného usnesení, tento návrh však byl zamítnut. Důsledkem toho je náhrada nákladů řízení nesprávně uložena nikoliv Státnímu pozemkovému úřadu, nýbrž Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaná poukazuje na platnou právní úpravu a navrhuje, aby dovolací soud změnil záhlaví napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že v záhlaví bude uvedeno „… proti žalované Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42…“.
Žalobci nebylo dovolání ve shodě s §241b odst. 1 a §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. doručováno.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že žalovaná napadá toliko záhlaví rozsudku odvolacího soudu s tím, že požaduje jeho opravu, aniž by přitom současně napadala jakýkoliv výrok rozhodnutí; dovolání toliko do záhlaví rozsudku odvolacího soudu je však pojmově vyloučeno. K uvedenému dovolací soud dodává, že i kdyby dovolací soud vyšel toliko z obsahu dovolání a dovodil, že dovolatelka napadá výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž měla být náhrada nákladů řízení uložena sice správně České republice, ale její nesprávné organizační složce, pak je třeba zdůraznit, že dovolání by bylo v takovém případě nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v součtu nebyla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení přesahující 50 000 Kč [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Obdobně by nemohlo být dovolání přípustné ani proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut návrh na vydání opravného usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, kterým se nekončí odvolací řízení, je upravena v §238a o. s. ř., přičemž výčet tzv. usnesení nemeritorní povahy je taxativní; jiná než zde vyjmenovaná nemeritorní usnesení odvolacího soudu napadnout dovoláním nelze [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jelikož v taxativním výčtu není uvedeno usnesení odvolacího soudu o opravě jeho rozhodnutí, není dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu