ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4360.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4360/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. H. , b) L. K. , obou zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému Ing. Z. Š., zastoupenému Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o návrhu na zrušení usnesení o schválení soudního smíru, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 411/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 Co 156/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 9 C 411/2015-108, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 C 396/2011-191, o schválení soudního smíru a rozhodnutí o tom, že v řízení zahájeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 396/2011, se pokračuje (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 Co 156/2016-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a na závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), podle něhož z řádně vymezeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, za nějž je třeba považovat i námitku porušení práva na spravedlivý proces, nezbytně vyplývá i přípustnost dovolání, „neboť porušení základního práva musí být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí Nejvyšší soud rozhodnout jinak.“ Připomenutím závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/11, žalobci tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítali, že odvolací soud z větší části ignoroval jejich argumenty uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a tím postupoval v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Odkázali na rozhodovací praxi Ústavního soudu (citovali z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, a dále poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14) a Nejvyššího soudu (konkrétně označili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013). V jednotlivostech uvedli, že se odvolací soud nijak nevypořádal s důkazními návrhy na výpovědi svědků, JUDr. V., jejich tehdejšího zástupce, a JUDr. M., samosoudce v původním řízení, jež mohly přispět k objasnění věci, neboť protokol o jednání soudu, při němž byl smír uzavřen, nezachycoval věrně jeho průběh. Namísto toho, odvolací soud odkázal na obsah protokolu jako listiny, jež by měla podávat nevyvratitelný důkaz o průběhu jednání. Odvolací soud se dále nevypořádal s námitkou žalobců o neurčitosti uzavřeného smíru. Ta přitom nebyla založena na tvrzení, že by v usnesení o schválení smíru nemohl být překročen předmět řízení, čímž odvolací soud argumentoval, ale na tom, že výroková část, třebaže bylo do ní zahrnuto vypořádání žalobního nároku i za rok 2013, odkazuje na žalobní návrh, jenž se ovšem týká jen let 2009 až 2012. Soud rovněž nereagoval na tvrzení, jimiž žalobci odůvodnili námitku neplatnosti uzavřeného smíru pro omyl, jenž vyvolal žalovaný, který žalobcům poskytl zkreslené informace o výnosech společné věci, které byly následně rozhodné při úvaze o tom, zda žalobci smír jako výhodný uzavřou či nikoliv. Námitkou rozporu smíru s dobrými mravy se pak odvolací soud nezabýval vůbec. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obsahem jen takového podání, z něhož je patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním žalobců je v projednávané věci nastoleno řešení otázky, zda odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tím, že se výslovně nevypořádává s každou uplatněnou odvolací námitkou, je v rozporu s požadavky obsaženými v §157 odst. 2 o. s. ř. Přestože nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou postupu soudu, dovolatelé obsahově vystihují otázku procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), jejíž řešení odvolacím soudem považují za rozporné s rozhodovací praxí soudu dovolacího. Aniž by dovolací soud přihlížel k tomu, že žalobci důvod přípustnosti dovolání založili – navzdory vcelku jednoznačnému znění §237 a §239 o. s. ř. – na závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, shledal přesto v otázce obsahově předestřené dovoláním řádně vymezené kritérium jeho přípustnosti. Protože však rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobců přípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu, která se problematikou obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí zabývají, totiž závěry, do nichž se promítá požadavek přesvědčivosti a přezkoumatelnosti, formulují v poměrech konkrétní posuzované věci. S ohledem na povahu posuzované otázky nejsou do jiných řízení a na jiná rozhodnutí bez dalšího přenositelné.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
Z citovaného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí dovolacího soudu (a ostatně i z nálezů Ústavního soudu), na něž dokazují dovolatelé, vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, s nimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013. Ten deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalovaného účastníka řízení o subsidiární povaze odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jednalo se o situaci, kdy přicházela v úvahu účastníkem namítaná (a nevyužitá) možnost domáhat se náhrady škody na jiné osobě, jíž byla vrácena věc, kterou dříve pro potřeby trestního řízení žalobce vydal Policii ČR. Obdobně v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, Nejvyšší soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti formuloval na základě specifičnosti právní otázky, jíž se odvolací soud zabýval (možnost nabytí vlastnického práva k nemovité věci od neoprávněného v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013). Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v absenci právního posouzení věci, kdy odvolací soud opomněl odkázat na konkrétní právní předpis, z něhož právní posouzení dovodil. Shodně i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, dovolací soud za nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považoval nepřihlédnutí k námitkám účastníka řízení, jež se týkaly specifických okolností řízení o žalobě na vyklizení nemovité věci zatížené legálním věcným břemenem.
Stručné připomenutí individuálně daných okolností projednávaných věcí, v nichž dovolací soud posuzoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu naplnění požadavků obsažených v §157 odst. 2 o. s. ř., potažmo článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, verifikuje výše uvedený závěr dovolacího soudu, že požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami účastníka řízení, se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti řešit. V případě odvolacího soudu je pak kvalita odůvodnění jeho rozhodnutí poměřována i způsobem, jakým rozhodl o rozhodnutí soudu prvního stupně, dále do jaké míry (ne)souhlasil se závěry soudu prvního stupně, jak přesvědčivě se s námitkami účastníka řízení vypořádal již soud prvního stupně, a zda se námitky vznesené v odvolání nepřekrývají s žalobními argumenty (s argumenty žalované strany), popřípadě do jaké míry jsou způsobilé zpochybnit závěry, na nichž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59 – 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že rozsudek odvolacího soudu, jenž na odvolací námitky žalobců reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, uvedeným požadavkům vyhovuje. Ostatně odvolací soud dále tím, že na základě opakovaného dokazování spisem Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6 C 396/2011 v odůvodnění rozsudku reprodukoval řízení a průběh jednání ze dne 26. 11. 2013 zachycený v protokolu o něm, z něhož se nepodávala žádná pochybnost, že jednání proběhlo tak, jak bylo zaznamenáno, reagoval jak na odvolací námitky žalobců o tvrzeném nesouladu mezi obsahem protokolu o jednání a jeho vlastním průběhem, tak i na námitku o potřebě provést důkazy výpověďmi svědků, jejíž nedůvodnost navíc akcentoval připomenutím povahy soudního protokolu jako veřejné listiny, jenž mu přiznává atributy pravdivosti a správnosti údajů v něm uvedených. Poukazem na iniciativu obou procesních stran k uzavření smíru zjištěnou obsahem protokolu o jednání a faktem, že žalobci byli po celou dobu řízení, tedy i při jednání, při němž byl smír uzavřen a schválen, zastoupeni osobou znalou práva (advokátem), odvolací soud reagoval na odvolací námitku žalobců o uzavření smíru v omylu a pod nátlakem. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že s totožně formulovanou námitkou se v rozsudku náležitě zabýval a vypořádal již soud prvního stupně, který ji neshledal důvodnou. Explicitním příklonem k ostatním závěrům soudu prvního stupně (o platnosti schváleného smíru z hlediska uplatněných námitek o neurčitosti právního úkonu a o jeho rozporu s dobrými mravy), jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, odvolací soud dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Protože žalobci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu (podle jimi použité zkratky „Rozsudek Odvolacího soudu“), tedy i proti výroku o nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti tomuto výroku. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení však dovolatelé své povinnosti vyplývající pro ně z §241a odst. 2 o. s. ř. vůbec nedostáli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu