ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4376.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4376/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. S. , zastoupeného Mgr. Karlem Viktorou, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti žalované E. S. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 37/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5. 2016, č. j. 69 Co 74/2016-334, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C 37/2011-309, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, žalobce a žalované, tak, že do majetku žalobce, stejně jako do majetku žalované, připadly finanční prostředky na specifikovaných účtech (běžných, vkladových, penzijního připojištění, pojištění) u bankovních ústavů, stavební spořitelny a pojišťovny a hodnota podniků provozovaných pod identifikačními čísly žalobce a žalované (výroky I. a II.). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 51 747,08 Kč (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit v obecné pariční lhůtě soudní poplatek 30 000 Kč (výrok IV.), o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení 15 000 Kč (výrok V.) a o povinnosti každého z účastníků nahradit náklady řízení státu 15 730 Kč (výroky VI. a VII.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. změnil tak, že sice zachoval způsob vypořádání majetkových hodnot provedený soudem prvního stupně, nicméně výši vypořádacího podílu, který je žalobce povinen zaplatit žalované stanovil částkou 191 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výroky II. a V.) a žalobci a žalované (každému z nich) uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu 15 730 Kč (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a konstatoval, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dále uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Namítal, že odvolací soud se nesprávně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který pro provedení žalobcem navrženého důkazu (dotazu na 23 bank, stavebních spořitelen a pojišťoven o případné existenci účtu na jméno žalované), jímž by splnil svou důkazní povinnost ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř., neshledal důvod. Nesouhlasil s tím, že by jeho tvrzení o právně významných skutečnostech byla natolik obecná, že by důkaz nemohl být proveden. Soud v nalézacím řízení by mohl důkaz provést i bez výslovného návrhu žalobce, neboť nastala situace předvídaná v §120 odst. 2 o. s. ř. Tím, že soud rezignoval na zjištění celkové masy SJM, neúplně zjistil skutkový stav věci. Navíc se tak stalo v důsledku vady, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Žalobce nesouhlasil ani s výroky o nákladech řízení. Uvedl, že by mu měla náležet ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř. alespoň částečná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť v této fázi řízení bylo veden spor o to, zda chata v R. je předmětem SJM či nikoliv. Protože bylo postaveno najisto, že se jedná o předmět výlučného vlastnictví žalobce, nebyla do masy SJM zahrnuta polovina hodnoty nemovitosti ve výši cca 270 000 Kč až 286 000 Kč. Pro přiznání částečné náhrady nákladů odvolacího řízení pak svědčí rozdíl ve výši vypořádacího podílu, k jehož zaplacení byl povinen podle rozsudku soudu prvního stupně (částka 51 747,08 Kč) a rozsudku odvolacího soudu (částka 191 Kč). Povinnost k náhradě nákladů řízení státu neměla být žalobci uložena proto, že důkaz znaleckým posudkem byl proveden k návrhu žalované ohledně skutečností, které tvrdila o majetkových hodnotách, jež žalobce předmětem vypořádání neučinil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 1. 2. 2011 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání není přípustné již jen proto, že žalobce řádně nevymezil žádné z hledisek přípustnosti dovolání způsobem uvedeným ve shora označené judikatuře dovolacího soudu. K jím vymezeným hlediskům přípustnosti dovolání prostřednictvím odkazu na jejich zákonné znění považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že ohledně stejné právní otázky, nemůže být současně naplněn důvod přípustnosti dovolání, spočívající v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tím, že žalobce nesouhlasil s postupem soudu v nalézacím řízení, který k jeho návrhu neprovedl navržené důkazy, v důsledku čehož neúplně zjistil skutkový stav, uplatnil jednak skutkové námitky, a současně i výtky o vadě řízení, jež měla za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.
Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz, stejně jako dále citované nálezy). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, jichž se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud, neboť v jejich souvislosti žalobce nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání. Dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že se soudy v nalézacím řízení správně vypořádaly s problematikou tzv. informačního deficitu.
Informační deficit směřuje ve sporném řízení k procesnímu zohlednění toho, že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat (např. pro existující bankovní tajemství). Z toho pak vyplývá, že samotná žaloba zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. To však nic nemění na tom, že pokud v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. Tento obecný závěr platí i při vědomí, že jeho naplnění je nutno poměřovat vždy individuálními okolnostmi každého případu, které zohledňují jednotlivé typové případy. V poměrech vypořádání společného jmění manželů to v obecné rovině znamená, že mohou být původní žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu řízení. Skutečnost, že v průběhu řízení účastník potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku.
V usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 3, str. 86, Nejvyšší soud souhrnně vysvětlil, že zejména tehdy, nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede tzv. opěrné body svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení. Současně zdůraznil, že to, zda vzhledem k poměrům dané konkrétní věci byla určitá položka vypořádávaného společného jmění manželů navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě jeho zániku dostatečně konkrétně, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená.
V rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2014, se Nejvyšší soud vyjádřil k informačnímu deficitu žalujícího účastníka řízení na podkladě konkrétních skutkových zjištění, na jejichž základě zohlednil, že nelze účastníku přičíst k tíži, pokud nemůže uvést čísla účtů manžela u peněžního ústavu, na kterém se nachází finanční prostředky v SJM.
Žalobce navrhl vypořádat i společné finanční prostředky minimálně ve výši 100 000 Kč, jež měly být uloženy na účtech u blíže nespecifikovaných bankovních ústavů v České republice. K prokázání tohoto tvrzení navrhl provést důkaz dotazem na 23 bankovních ústavů, stavebních spořitelen a pojišťoven za účelem zjištění čísel účtů na jméno žalované a případných zůstatků na těchto účtech. Povinnost tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti plnil v podobě poznatků o tom, že žalované byla doručována v průběhu manželství korespondence od různých bank, spořitelen a pojišťoven, což zjišťoval z firemních log na poštovních obálkách, že žalovanou navštěvovala v místě bydliště několikrát ročně finanční poradkyně Komerční banky, a.s., paní U., že žalovaná byla tím z manželů, který se staral o společné finance, a že žalovaná v rámci své účastnické výpovědi tvrdila, že sjednávala pojistky nebo stavební spoření. Žalovaná existenci dalších účtů, na nichž by byly uloženy společné prostředky, popřela. Soud prvního stupně a stejně i soud odvolací (ten po poskytnutí poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř.) navržené důkazy neprovedl s tím, že o tvrzených úsporách nad rámec těch, jež byly vypořádány, nevyšly v řízení najevo žádné poznatky.
Dovolací soud souhlasí s postupem odvolacího soudu, který žalobcem navržené důkazy neprovedl. Na žalobci bylo, aby za účelem splnění povinnosti tvrzení uvedl o tvrzené skutečnosti takové, byť obecné, poznatky, jež by odůvodňovaly provedení navržených důkazů v intencích §120 odst. 1, popřípadě §120 odst. 2, o. s. ř. Naplnění judikaturou požadovaných opěrných bodů tvrzení o rozhodných skutečnostech, v jejichž důsledku je překlenut informační deficit, je třeba hodnotit podle individuálně daných okolností konkrétní věci. V daném případě však žalobce nepředložil soudům v nalézacím řízení natolik konkrétní poznatky o existenci dalších společných finančních prostředků, aby mohly k tvrzené skutečnosti provést důkaz. Pokud žalobce na základě poučení odvolacím soudem tvrdil, že žalované docházela korespondence s logem bank, spořitelen či pojišťoven na poštovní obálce, pak takovému tvrzení zcela zjevně odpovídal důkazní návrh na vyžádání zpráv od subjektů, jejichž firemní logo se v korespondenci objevilo, a nikoliv návrh na vyžádání předmětného sdělení od více než dvaceti bankovních ústavů, stavebních spořitelen a pojišťoven se sídlem v České republice. Poznatkem, jenž nelze považovat za opěrný bod tvrzení o existenci dalších společných finančních prostředků, není ani tvrzení o návštěvách finanční poradkyně z Komerční banky, a.s., v místě bydliště účastníků, neboť u tohoto bankovního ústavu měli oba účastníci vedeny bankovní účty, účet penzijního připojištění a stavebního spoření. Pro svou obecnost byl z hlediska splnění povinnost tvrzení (alespoň v opěrných bodech) zcela bez významu i poznatek o tom, že v průběhu manželství žalovaná spravovala společné finance, a že podle vlastních tvrzení sjednávala pojištění a stavební spoření (zůstatky na účtech těchto produktů byly ostatně vypořádány).
Jelikož žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do těchto výroků. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál. Pouhý nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud v poměrech projednávané věci aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a do něj vtělené kritérium částečného úspěchu ve věci, aniž by současně bylo řádně vymezeno některé z hledisek uvedené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemůže.
Žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení státu (výroky III. až IV.). Kromě povinnosti dovolatele vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., uplatní se u dovolání směřujícího proti akcesorickým výrokům rovněž hodnotový census obsažený v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Protože každým z uvedených výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není dovolání žalobce přípustné ani proti těmto výrokům.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu