ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4452.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4452/2017-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. P. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované Městské části Praha - Slivenec , IČO 00241661, se sídlem v Praze 5 – Slivenci, K Lochkovu 6, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o odstranění stavby nebo zamezení užívání pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 C 17/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, č. j. 21 Co 189/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) samostatným usnesením ze dne 19. 3. 2015, č. j. 31 C 17/2012-230, nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak poté, kdy rozsudkem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 31 C 17/2012-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal, aby na vlastní náklady odstranila z jeho pozemku v k. ú. H., obci P., místní komunikaci nebo zamezila jeho užívání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 7. 2017, č. j. 21 Co 189/2015-277, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Jedná se v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dřívější usnesení ze dne 25. 5. 2015, č. j. 21 Co 189/2015-247, jímž byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 63 482 Kč, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 5131/2015-271.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 21 Co 189/2015-277, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přičemž tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Za otázku, která má být posouzena jinak, považuje, „zda v případě zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kterou žalobce sledoval jediný cíl – zamezit obnovení nájemního vztahu – lze procesní úspěch vztahovat k faktu, že byla žaloba zamítnuta nebo k faktu, že žalobce fakticky dosáhl svého cíle, tedy neobnovení nájemního vztahu“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že mu přizná náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze dovodit jeho procesní úspěch a přiznat mu náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., jestliže soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Náhrada nákladů mu měla být přiznána, neboť sice nebyl ve sporu úspěšný a žaloba byla zamítnuta, dosáhl však požadovaného účelu, jímž bylo neobnovení nájemního vztahu. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/13 a domnívá se, že nelze vycházet pouze z toho, zda bylo vyhověno žalobě na vyklizení, ale je nutno zohlednit i skutečnost, že mu hmotné právo neumožnilo zamezit obnovení nájemního vztahu jiným způsobem, než podáním žaloby na vyklizení pozemku.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se řídil právním názorem dovolacího soudu a neodchýlil se od řešení otázky stanovení náhrady nákladů řízení civilního sporného procesu podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř., podrobně rozvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 5131/2015-271, kterým rozhodoval v této věci.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v posuzovaném případě byl základem sporu požadavek žalobce na odstranění stavby místní komunikace z jeho pozemku nebo zamezení užívání tohoto pozemku žalovanou. Důvodem pro podání žaloby přitom bylo zabránit obnovení nájemního vztahu. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení posoudil všechny okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, i postoj účastníků v průběhu řízení. Vycházel z toho, že žalovaná byla ve sporu úspěšná, neboť žaloba na odstranění stavby místní komunikace byla zamítnuta z důvodu respektování veřejného zájmu žalované na zachování místní komunikace na pozemku žalobce a současně zohlednil skutečnost, že žalobce je zásadně omezen ve výkonu svého vlastnického práva, a že podanou žalobou dosáhl svého cíle - zabránit obnovení nájemního vztahu. Jestliže považoval odvolací soud tyto okolnosti za důvody hodné zvláštního zřetele a na věc aplikoval §150 o. s. ř., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Posouzení otázky aplikace §150 o. s. ř. na řešený případ přitom nebylo v dovolání napadeno.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu