ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4490.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4490/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti žalovaným 1) UNIPETROL, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, identifikační číslo osoby: 61672190, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, 2) UNIPETROL RPA, s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Záluží 1, identifikační číslo osoby: 27597075, 3) SYNTHOS Kralupy a. s. , se sídlem v Kralupech nad Vltavou, O. Wichterleho 810, identifikační číslo osoby: 28214790, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, 4) ČPP Transgas, s. p. , se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, identifikační číslo osoby: 00002674, zastoupenému JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, o určení neplatnosti smluv o zřízení věcného břemene, in eventum o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 62/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 21 Co 320/2015-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 5 808 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Švába, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 5 808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce je povinen nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Weikerta, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 4) náklady dovolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Lucii Dolanské Bányaiové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 9 C 62/2012-191, zamítl žalobu na určení, že „smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi společností UNIPETROL a. s. IČ: 61672190 se sídlem Kralupy nad Vltavou, O. Wichterleho 810 jako povinným a společností Česká rafinérská, a. s., IČ:62741772, se sídlem Litvínov, podepsaná povinným dne 4 .4. 2000 a oprávněným dne 10. 4. 2000, u které byl povolen vklad do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Mělníku pod č. j. 206 V 3-907/2000 dne 29. 5. 2000 s účinky vkladu ke dni 12. 4. 2000 je neplatná“ a na určení, že „smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi společností UNIPETROL a. s. IČ: 61672190 se sídlem Kralupy nad Vltavou, O. Wichterleho 810 jako povinným a společností Česká rafinérská, a. s., IČ:62741772, se sídlem Litvínov, podepsaná povinným dne 3. 12. 1999 a oprávněným dne 27. 12. 1999, u které byl povolen vklad do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Mělníku pod č. j. 206 V 34197/99 ke dni 9. 2. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 29. 12. 1999 je neplatná.“ Dále zamítl žalobu na určení s eventuálním petitem, že „věcné břemeno zřízené k ideální 1/6 pozemku parc. č. st. 2102, st. 2258, st. 2259 a 876, vše v k. ú. Lobeček smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi společností UNIPETROL a. s. IČ: 61672190 se sídlem Kralupy nad Vltavou, O. Wichterleho 810 jako povinným a společností Česká rafinérská, a. s., IČ:62741772, se sídlem Litvínov, podepsaná povinným dne 4 .4. 2000 a oprávněným dne 10. 4. 2000, u které byl povolen vklad do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Mělníku pod č. j. 206 V 3-907/2000 dne 29. 5. 2000 s účinky vkladu ke dni 12. 4. 2000 nevzniklo“ a na určení že „věcné břemeno zřízené k ideální 1/6 pozemku parc. č. st. 2102, st. 2258, st. 2259 a 876, vše v k. ú. L. smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi společností UNIPETROL a. s. IČ: 61672190 se sídlem Kralupy nad Vltavou, O. Wichterleho 810 jako povinným a společností Kaučuk, a. s. IČ: 25053272, se sídlem Kralupy nad Vltavou, O. Wichterleho 810 jako oprávněným uzavřená dne 27. 12. 1999 vklad práva povolen u Katastrálního úřadu v Mělníku pod č. j. 206/V3-4197/99 ke dni 9. 2. 2000 s účinky vkladu práva ke dni 29. 12. 1999 nevzniklo“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit jednotlivě každému žalovanému k rukám jejich zástupců náklady řízení (výroky II. až V.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 21 Co 320/2015-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až V.)
Odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně o tom, že žalobce je spoluvlastníkem pozemků parc. č. st. 2102, st. 2258, st. 2259 a 876 (dále „předmětné pozemky“), vše v katastrálním území L., obec K. nad V., v podílu jedné ideální šestiny a že k předmětným pozemkům bylo zřízeno dvěma smlouvami věcné břemeno, spočívající v jejich užívání jako celku za účelem podnikání v oblasti nákupu, skladování, zpracování a jiného užití ropy a dalších surovin, zpracování a skladování maziv, chemických látek, výroby tepla, páry, elektřiny a dalších energií pro užití oprávněného a prodej třetím osobám apod., a dále pro účely podnikání v oblasti výroby a skladování plynů a syntetického kaučuku v primární formě.
Ztotožnil se s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně v obou řešených právních otázkách. Přisvědčil správnosti závěru, že při konkurenci žaloby o určení neplatnosti právního úkonu, na jehož základě dochází ke vzniku, změně nebo zániku práva a žaloby na určení (ne)existence takového práva, kdy se platnosti smlouvy řeší jako otázka předběžná, nemá žalobce na žalobě o určení neplatnosti právního úkonu naléhavý právní zájem. Tento závěr podpořil, stejně jako soud prvního stupně, odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000. Za správné označil i zamítnutí žaloby na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, které zatěžuje předmětné pozemky jako celek, přičemž žalobce se domáhá určení pouze ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné ideální šestiny. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že k zamítnutí žaloby na určení práva došlo proto, že mělo být žalováno na neexistenci věcného břemene a nikoliv tak, že věcné břemeno nevzniklo. Důvodnou neshledal ani námitku žalobce, který s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 4004/14, dovozoval nesplnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně, jež mu měla být poskytnuta ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). K tomu odvolací soud uvedl, že poučení ve smyslu označeného ustanovení nepřichází v úvahu tehdy, měl-li by být žalobce poučen o tom, jak má vůči druhému účastníkovi řízení uplatňovat nárok, tedy jak má být žalováno. Nesouhlasil rovněž s námitkou, že žaloba na určení práva byla zamítnuta proto, že na straně žalujících nevystupovali všichni spoluvlastníci předmětných pozemků. Připomněl, že hlavním důvodem, pro nějž nemohla být žaloba úspěšná, byla skutečnost, že určení neexistence práva se netýkalo předmětných pozemků jako celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm přípustnost dovolání a jeho důvody vymezil odkazem na §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že nalézací soud postupoval formalisticky, pokud jej nepoučil ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti žalovat na neexistenci věcného břemene namísto určení, že věcné břemeno nevzniklo, a rovněž jej nepoučil o potřebě účastenství ostatních spoluvlastníků předmětných pozemků v řízení, pokud se žaloba měla týkat nemovitostí jako celku. Argumentaci o nesprávném postupu nalézacího soudu podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1829/13, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14. V souvislosti s účastenstvím spoluvlastníků věci v řízení o určení práva uvedl, že v praxi dovolacího soudu není dosud vyřešena právní otázka, zda by nepostačovalo doložení skutečnosti, že ostatní spoluvlastníci s podáním žaloby souhlasí. Žalobce rovněž brojil proti výrokům o nákladech odvolacího řízení tvrzením, že uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů považuje za vrcholně nespravedlivé v situaci, kdy právo, jehož se určovací žaloba týká, vzniklo v rozporu se zákonem, který povinným osobám zakazoval dispozice s majetkem, na nějž se vztahoval restituční nárok. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované 1) a 2) označili dovolání za nedůvodné a rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná. Pokud by měl soud žalobce zastoupeného advokátem poučovat ve smyslu jeho námitek, pak by došlo k porušení rovnosti procesních stran. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaná 3) k dovolání uvedla, že žalobce v rozporu s požadavkem vyplývajícím z §237 a §241a o. s.ř. nevymezil žádné z hledisek přípustnosti dovolání a navrhla, aby s ohledem na to bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Navíc označila rozhodnutí soudů obou stupňů z pohledu učiněných skutkových zjištění i právního posouzení věci za věcně správná.
Žalovaný 4) v obsáhlém vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť v souvislosti s namítanými skutečnostmi nejsou jednak vymezeny důvody jeho přípustnosti, a dále na otázkách, jichž se námitky dotýkají, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pokud žalobce brojil proti absenci poučovací povinnosti ze strany nalézacího soudu o účastenství v řízení o určení práva k věci ve spoluvlastnictví, pak zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu není na nedostatcích týkajících se aktivní legitimace založeno. Důvodem zamítnutí určovací žaloby byla skutečnost, že žalobce se domáhal existence věcného břemene pouze ke svému spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích. Nadto připomněl, že právní otázka účastenství, kterou žalobce považoval v judikatuře dovolacího soudu za neřešenou, již byla vyřešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010. Žalovaný 4) považoval dovolání za nepřípustné rovněž ve vztahu k výrokům o nákladech řízení, a to jednak s ohledem na hodnotu peněžitého plnění, která nedosahuje částky 50 000 Kč, a rovněž pro nedostatek vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1829/13, označil za nepřípadný, neboť vyslovený závěr o formalistickém přístupu obecného soudu se vztahoval na posuzování zcela jiné právní otázky a do poměrů projednávané věci je nepřenositelný. Rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, nemůže žalobce nalézt argumentační oporu, neboť Ústavní soud se zabýval povahou poučovací povinnosti obecných soudů vztahujících se k účastenství v řízení na pozadí zcela mimořádných okolností případu a jeho závěry nelze vztáhnout na povinnost soudu poučovat o tom, čeho se má žalobce domáhat, a jak má být žalováno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 25. 10. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné.
Žalobce sice vymezuje jako důvod přípustnosti dovolání otázku procesního práva, která ještě neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice zda k účastenství v řízení o určovací žalobě k věci ve spoluvlastnictví postačuje doložení souhlasu ostatních (nežalujících) spoluvlastníků s podanou žalobou, nicméně ohledně této otázky nemůže být dovolání přípustné, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. I pokud by však bylo, pak závěr, který se z odůvodnění rozhodnutí k možnému dalšímu důvodu, pro nějž mohla být určovací žaloba zamítnuta, podává, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010, jenž byl publikován pod č. 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž správně odkázaly soudy obou stupňů, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musejí být označeni jako žalovaní.“ Tento závěr byl judikaturou rozšířen i na řízení o určení neexistence práv odpovídajících věcným břemenům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012). Z obou citovaných rozhodnutí vyplývá, že požadavek na účastenství všech spoluvlastníků (zde služebných) nemovitostí je svázán s tím, že i rozsudek v řízení o určení (ne)existence práva je závazný pouze pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.) a nejsou-li jimi všichni ti, kdo mají věcnou legitimaci, tedy v případě věci ve spoluvlastnictví všichni spoluvlastníci, pak nelze vyloučit při nedostatku účastenství situaci, že by v jiném řízení mezi částečně jiným okruhem účastníků bylo o věcném právu rozhodnuto jinak, a právní stav by tak byl nejistý. Ostatně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, na nějž dovolatel odkazuje, v bodu 23. odůvodnění nijak nezpochybňuje závěry rozhodovací praxe soudu dovolacího (srovnej text: „Výrok pravomocného rozsudku je podle §159a odst. 1 o. s. ř. závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodnutí vydané jen vůči některým z dědiců po J. M. by tak nebylo pro ostatní dědice závazné. V tomto ohledu jsou mylné úvahy stěžovatelky o tom, že by bylo absurdní po ní chtít, aby žalovala své bratry.“).
Kromě námitky týkající se účastenství spoluvlastníků věci, jíž se určovací žaloba týká a jejímž prostřednictvím žalobce formuloval důvod přípustnosti dovolání (viz výklad v předchozím odstavci), představuje dovolání pokračující polemiku se správností procesního postupu soudu prvního stupně, který měl dovolateli poskytnout poučení ve smyslu §118a o. s. ř. o tom, jak má být žalováno (zda na určení neexistence práva či na určení, že právo nevzniklo), a o potřebě účastenství dalších spoluvlastníků řízení. Žalobce ovšem nijak nereagoval na řešení právních otázek, na nichž je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, založeno. Námitka, že rozhodnutí nalézacího soudu je věcně nesprávné z důvodu nedostatku poučení ze strany soudu, vystihuje případ vady řízení. Dovolatel přehlíží, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezil otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Navíc platí, že poučení ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je soud povinen poskytnout v případě, že by účastník řízení pro nesplnění procesní povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní měl být v řízení neúspěšný. Jinými slovy řečeno, žalobu nelze ve sporném řízení pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního zamítnout, aniž by byl žalobce poučen o potřebě splnit tyto procesní povinnosti a upozorněn na následky nečinnosti (k povaze poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003).
Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení tak soud nemůže plnit v situacích, na něž poukazuje žalobce, tj. poučovat o tom, jaký nárok a jakým způsobem má žalobce uplatňovat, a které osoby, popřípadě na jaké procesní straně, označit za účastníky řízení. Názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, spojil potřebu poučení o aktivní věcné legitimaci ohledem na kritéria okolností konkrétního případu, procesní situace, citu a zkušenosti soudce (bod 30. odůvodnění nálezu), přičemž výjimečnost případu připomněl v bodech 30. a 36. odůvodnění nálezu. Navíc, i Ústavní soud v nálezu uvedl, že poučení jednoho z účastníků řízení o tom, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi je z hlediska ústavních záruk práva na spravedlivý proces za hranicí, jejíž překročení by znamenalo porušení zásady rovnosti účastníků řízení (bod 28. odůvodnění nálezu).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že odvolací soud posoudil obě právní otázky, na nichž je založen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2002, str. 9, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán, jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není.“ Uvedený závěr koresponduje funkci určovací žaloby, která má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Rozhodnutí o určovací žalobě by mělo být rovněž způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, aby se předešlo (i potencionálně) případným dalším žalobám na plnění. Určovací žaloba má s ohledem na požadavek naléhavého právního zájmu své místo i v situacích, kdy žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3 z roku 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, ročník 1995 – I. díl].
Jestliže v poměrech projednávané věci bylo již právo odpovídající věcnému břemeni do katastru nemovitostí na základě smluv o zřízení věcného břemene k předmětným pozemkům zapsáno, pak nastala situace, v níž při současném uplatnění určovacího nároku na neplatnost smluv o vzniku práva a o neexistenci práva zapsaného v katastru nemovitostí judikatura dovolacího soudu spojuje existenci naléhavého právního zájmu pouze s žalobou na určení neexistence práva. Jestliže podle zjištění nalézacího soudu, kterým je dovolací soud vázán, bylo věcné břemeno zřízeno k předmětným pozemkům jako celku, tedy bez případné individualizace podílu některého z více spoluvlastníků, nemůže v případě ideální povahy spoluvlastnických podílů na pozemcích vyhovět požadavku naléhavého právního zájmu taková žaloba, kdy navrhované určení neexistence práva zapsaného v katastru nemovitostí se vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu. Soudní rozhodnutí o takové určovací žalobě by nemohlo odstranit nejistotu v právním poměru mezi osobami z věcného břemene oprávněnými a povinnými. Proces odstranění nejistoty se totiž završí až vkladem do katastru nemovitostí učiněným na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí [viz §11 odst. 1 písm. c) a §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí – dále „katastrální zákon“]. Výmaz práva, které by nebylo v katastru nemovitostí zapsáno, by nebylo možné provést, a tento nedostatek soudního rozhodnutí jako vkladové listiny ani odstranit postupem podle §15 odst. 3 katastrálního zákona. Lze proto uzavřít, že důvod pro zamítnutí žaloby založený na rozporu mezi označením práva, jehož neexistence měla být soudním rozhodnutím deklarována, a stavem zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož právo odpovídající věcnému břemeni tíží předmětné pozemky v jejich celku, obstojí.
Jelikož žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (výroky II. až V.), zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do těchto výroků. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I u těchto výroků se ovšem uplatní hodnotový census obsažený v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Protože součet peněžitých plnění, o nichž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, nepřevyšuje částku 50 000 Kč, není dovolání pro nedosažení hodnotového censu přípustné. I pro akcesorické výroky platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál. Přípustnost dovolání tak není dána ani pro případ, že by dovolací soud bral v úvahu i výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně, které byly, společně se zamítavým věcným výrokem, rozsudkem odvolacího soudu potvrzeny.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. února 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu