ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4595.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4595/2017-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Morašice , se sídlem v Morašicích 17, IČO: 00270547, zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti žalovaným 1) B. D. a 2) M. H. , zastoupeným Mgr. Helenou Tomiškovou, advokátkou se sídlem ve Slatiňanech, T. G. Masaryka 593, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně B. Š. a J. Š., zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 96/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. března 2017, č. j. 18 Co 455/2016-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 C 96/2003-251, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2016, č. j. 3 C 96/2003-261, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku k. ú. S. u Ch. (dále jen „předmětný pozemek“), vytvořeného geometrickým plánem geodeta Ing. Pavla Beránka, číslo plánu Sk 105/5/2000, 2B 64-5/2000 ze dne 13. 1. 2000, potvrzeného Katastrálním úřadem v Ch. pod číslem 46/2000 (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a nedílnou součástí rozsudku učinil geometrický plán (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně a vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 18 Co 455/2016-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vydržení vlastnického práva. Napadené rozhodnutí nerespektuje závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozhodnutí 22 Cdo 2659/2011, podle nichž přesvědčení držitele o tom, že mu věc patří, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že přesvědčení držitele je důvodné. Dále nebyly respektovány podmínky stanovené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 728/2000 nutné pro vznik držby – vůle nakládat s věcí jako s vlastní a faktické panství nad věcí. Zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, podle něhož je třeba zjistit, kdy se osoba ujala držby, za jakých okolností k uchopení držby došlo a zda je splněna vydržecí doba; a rozsudky sp. zn. 22 Cdo 4173/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 ohledně otázky existence dobré víry držitele. V této otázce byly úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené, proto může dovolací soud přezkoumat otázku existence dobré víry držitele. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaní a jejich právní předchůdci drželi předmětný pozemek minimálně od roku 1938 až do 1. 1. 1992. Původ chybného zobrazení vlastnických hranic byl přitom způsoben nedostatečným vyšetřením průběhu hranic při tvorbě tzv. mapy velkého měřítka v roce 1991. Soud nezkoumal dobrou víru žalovaných, ani to, zda je předmětný pozemek způsobilý k vydržení. Namítá, že rovněž není možné určit, jakou část pozemku právní předchůdci žalovaných údajně užívali v dobré víře. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Žalobkyně namítá, že žalovaní nebyli v dobré víře, že jim část pozemku patří jako jejich vlastní. Přitom poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011 (dostupný na www.nsoud.cz ), a argumentuje, že podle závěrů v něm učiněných „přesvědčení držitele o tom, že mu věc patří, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že přesvědčení držitele je důvodné“; v souvislosti s otázkou dobré víry dále zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010, a rozsudek ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (oba dostupné na www.nsoud.cz ). Považuje úvahu soudu v nalézacím řízení ohledně existence dobré víry jako zjevně nepřiměřenou.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), Nejvyšší soud konstatoval: „Pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku… Nelze opomenout ani skutečnost dlouhodobé nerušené držby právních předchůdců žalobce“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010 (uveřejněný pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaní vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu uzavřel, že žalovaní byli v dobré víře. Vyšel zejména z protokolu o vytyčení hranic pozemku ze dne 1. 6. 1992. Skutečnost, že žalobce i vedlejší účastníci dlouhodobě akceptovali průběh komunikace, plyne i z rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v P. ze dne 29. 10. 2001. V úvahu vzal také doložený znalecký posudek Ing. Stodoly ze dne 20. 10. 1991 zjišťující, že průběh skutečné hranice cesty ve vtahu k pozemkům na druhé straně cesty neodpovídá zákresu v katastrální mapě, přičemž měření proběhlo dne 11. 7. 1991 za účasti vlastníka k. ú. S., a dopis žalované 2) ze dne 23. 7. 1991.
Žalobkyně v dovolání neuvedla, které konkrétní úvahy nalézacích soudů považuje za jako zjevně nepřiměřené. Dovolací soud tedy přezkoumal závěry soudů obou stupňů, přičemž neshledal, že by byly zjevně nepřiměřené. Soudy podrobně ozřejmily, proč žalovaní (a jejich právní předchůdci) byli v objektivně posuzované dobré víře, že jsou výlučnými vlastníky předmětného pozemku, pročež mohli vlastnické právo k němu vydržet. Z uvedené judikatury se podává, že při vycházení z koncepce objektivně posuzované dobré víry nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Není přitom možné učinit závěr, že by žalobkyně ve vydržecí době proti držbě předmětného pozemku něco namítala. Naopak z dokazování vyplynulo, že účastníci stav dlouhodobě akceptovali. Proto ani závěr o dobré víře žalovaných není nepřiměřený. Soudy se vypořádaly také s důkazy doloženými vedlejšími účastníky.
Dovolací argumentace je obecným vyjádřením nesouhlasu dovolatelky se závěry nalézacích soudů, která je v zásadě totožná s argumenty uplatněnými již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání neobsahuje nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání pro řešení právně významné otázky. Obsah dovolání je pak zřetelným požadavkem na přezkum prakticky všech skutkových a právních závěrů učiněných v průběhu řízení nalézacími soudy. Zčásti pak je dovolání založeno na nepřípustné polemice se zjištěným skutkovým stavem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ], který v dovolacím řízení nelze přezkoumávat, a zčásti taktéž na nepřípustném zpochybňování hodnocení důkazů, které žádným způsobilým dovolacím důvodem rovněž nelze napadnout. Tam, kde dovolání vychází z předpokladu jiných skutkových zjištění, resp. jiného hodnocení provedených důkazů, pak nelze ani zpochybňovat přijaté právní závěry.
Žalobkyně tvrdí, že nebyly respektovány závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (uveřejněném pod č. C 949 v Souboru), z něhož se podává, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle ( animus possidendi ) a faktické ovládání věci ( corpus possessionis )“.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatelka na mysli, pouhá citace judikatury Nejvyššího soudu přitom k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Dovolací řízení nemá totiž být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud uvádí, že to, zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako corpus possessionis , záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. V projednávané věci nalézací soudy na základě hodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že žalovaní a jejich právní předchůdci s předmětným pozemkem nakládali ( corpus possessionis ) jako se svým ( animus possidendi ), neboť jej ohraničili živým plotem; uvedenému závěru nelze z hlediska dovolací judikatury ničeho vytýkat.
Dále dovolatelka zmiňuje rozsudek ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (uveřejněný pod č. C 14 261 v Souboru), v němž se uzavírá, že je třeba zjistit, kdy se osoba ujala držby, za jakých okolností k uchopení držby došlo a zda je splněna vydržecí doba.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s namítanou judikaturou.
Nalézací soudy všechny namítané skutkové okolnosti zjišťovaly (a kritika dovolatelky ostatně nepřípustně míří právě do učiněných skutkových zjištění). Vzaly za prokázané, že právní předchůdci žalovaných – manželé K. užívali předmětný pozemek jako zahradu nejméně od roku 1938. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dále naznačuje, že by se na jeho závěru nic nezměnilo, zahrnula-li by se do vydržecí doby toliko doba počínající rokem 1963, v němž zakoupil stavební parcelu s domem a zahradou v k. ú. S. B. D., právní předchůdce žalovaných.
K okolnostem uchopení držby nalézací soudy uvádějí, že manželé K. se držby stavební parcely s domem a zahradou v k. ú. S. chopili na základě smlouvy postupní ze dne 17. 11. 1938 a odevzdávací listiny ze dne 14. 12. 1938. B. D., pak tyto nemovitosti nabyl od manželů K. na základě kupní smlouvy ze dne 5. 8. 1963. Po jeho smrti a smrti jeho manželky jsou vlastníky na základě dědění žalovaní. Soudy vzaly za prokázané, že je předmětný pozemek nejméně od roku 1938 užíván jako zahrada a že jej do držby převzal B. D. a jeho manželka a posléze i oba žalovaní.
V dané věci jde o tzv. putativní právní tituly, na základě nichž bylo ovšem rovněž možné po novele č. 509/1991 Sb. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku vydržet věc v právním smyslu. To bylo praktické zejména v případech, kdy subjekt nabyl vlastnické právo k pozemku a současně se chopil držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když tedy jde o tzv. putativní titul, je pro vydržení postačující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, na který poukázala sama dovolatelka). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 (uveřejněný pod č. C 1 181 v Souboru)]. Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 (uveřejněný pod č. C 14 612 v Souboru)].
Rovněž uzavřely, že byla splněna podmínka vydržecí doby, a to i v případě, kdy by se nezapočetla doba, po kterou předmětný pozemek drželi právní předchůdci manželé K., tedy až od roku 1963. Správně přitom poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále „Rc 50/2000“), v němž se uvádí, že „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“.
Žalobkyně dále namítá, že není možné vydržet vlastnické právo k předmětnímu pozemku z důvodu, že je vedený v pasportu jako místní komunikace a že byl v socialistickém vlastnictví. Tyto námitky rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ve vztahu k těmto námitkám zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Dovolací argumentace žalobkyně je navíc natolik obecná a kusá, že vůbec není patrno, jaké právní závěry by měly být přezkoumány a jak by se konkrétně měly promítnout v poměrech souzené věci.
K námitce, že „k části pozemku, který je vedený v pasportu místních komunikací jako cesta, nebylo možné vydržet vlastnické právo, jedná se o pozemek nezpůsobilý k vydržení“ (opětovně bez jakékoliv další argumentace) dovolací soud pouze dodává, že stručnost této námitky ve spojení s absencí vymezení přípustnosti dovolání opětovně neumožňuje věcný přezkum žádného právního závěru odvolacího soudu. Nadto se s touto námitkou vypořádal již odvolací soud poukazem na to, že žalovaní spornou část pozemku užívali jako zahradu a zdůrazněním toho, že i v odvolacím řízení se jednalo o námitku pouze okrajovou uplatněnou bez jakékoliv bližší argumentace.
Jestliže se dovolatelka bez jakékoliv další právní argumentace omezuje na konstatování, že „právní předchůdci žalovaných nemohli vydržet majetek, který byl v socialistickém vlastnictví“, především přehlíží, že závěr o vydržení učinily soudy i přímo ve vztahu k žalovaným v období, kdy se už o majetek v socialistickém vlastnictví nejednalo; nadto z Rc 50/2000 se zřetelně podává i možnost vydržení pozemku ve státním vlastnictví.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu