ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4705.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4705/2017-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. D. a b) TechCentrum ZTM s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, IČO: 27702961, zastoupených Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem v Slušovicích 520, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Nad štolou 936/3, IČO: 00007064, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 664/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2016, č. j. 15 Co 485/2016-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 15 Co 485/2016-150, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 10 C 664/2014-135, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na vydání věcí v tomto výroku blíže specifikovaných, které byly odňaty z kanceláře technického ředitele ze skříňové stěny Policií ČR dne 28. 7. 2009 podle protokolu OKFK 441-149/TČ-2008-28, a jímž bylo ve výroku II. rozhodnuto náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Pokládají otázku, zda se může osoba domáhat vydání věci žalobou v občanském soudním řízení, i když k zabavení věcí došlo při domovní prohlídce v souvislosti s trestním řízením. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, 22 Cdo 2237/2013 a 30 Cdo 57/2005, které výslovně připouštějí možnost uplatnění žaloby na vydání věci i v případě věcí odňatých v trestním řízení; pouhá skutečnost, že věci byly odňaty v trestním řízení, bez dalšího nevede k odmítnutí žaloby na vydání věci pro nedostatek pravomoci civilních soudů. Dále pokládají otázku, jaké jsou procesní prostředky obrany proti svévolnému odmítnutí vydání věcí předsedou senátu v rámci trestního řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda se může osoba domáhat vydání věci žalobou v občanském soudním řízení, i když k odnětí věcí došlo při domovní prohlídce v souvislosti s trestním řízením, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka již byla v dovolacím řízení vyřešena [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )], přičemž odvolací soud se od judikatury nijak neodchýlil, pokud žalobu – jak se nesprávně domnívají dovolatelé – „neodmítl pro nepřípustnost“ s ohledem na údajnou absenci pravomoci civilních soudů, nýbrž ji pro nedůvodnost zamítl, neboť měl za to, že reivindikační žalobou se nelze domáhat vydání věci zabavené v trestním řízení; tento závěr není v dovolání jakkoliv relevantně zpochybněn, nadto je plně souladný s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
K přípustnosti dovolání nevede ani druhá předestřená otázka, neboť na ní nijak nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu; dovolatelé se totiž prostřednictvím této otázky domáhají, aby jim dovolací soud poskytl návod, jak by měli postupovat, aby se domohli navrácení jim zabavených věcí, pomíjejí však, že dovolací řízení slouží k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv k zodpovídání otázek, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, jakož ani k právnímu poradenství ohledně dalšího postupu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu