ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5138.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5138/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. I. B., Ph.D., proti žalovanému JUDr. K. B. , zastoupenému JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 13/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 54 Co 425/2015-623, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 14 C 13/2007-579, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně věci, práva a jiné majetkové hodnoty v celkové výši 674 830 Kč, blíže specifikované ve výroku I. písm. a), a do výlučného vlastnictví žalovaného věci, práva a jiné majetkového hodnoty v celkové výši 2 098 732,15 Kč (mimo jiné i podíl ve sdružení advokátů Bezděk&Brückler v hodnotě 1 296 606 Kč), blíže určené ve výroku I. písm. b). Uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni 30 kusů akcií na majitele o jmenovité hodnotě 10 000 Kč emitovaných společností TAXIS PROMOTION, a. s. (výrok II.) a povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 703 777,37 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV. a V.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 54 Co 425/2015-623, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. písm. b) bod 5. tak, že hodnota podílu žalovaného ve sdružení advokátů Bezděk&Brückler je 1 665 566 Kč, a ve výroku III. tak, že částka na vyrovnání podílu žalobkyně činí 888 757,37 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. – V. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka vypořádání podnikání jednoho z manželů podnikajícího na základě smlouvy o sdružení podle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v případě zániku společného jmění manželů. Tato otázka by měla být řešena analogicky jako vypořádání obchodního podílu náležejícímu jednomu z manželů, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007. Soudy neměly vycházet z výše vypořádacího podílu, ale měly zjišťovat obvyklou cenu účasti žalovaného na sdružení. Zohlednit přitom měly daň, kterou by byl žalovaný povinen z hodnoty své účasti na sdružení zaplatit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že hodnota podílu je 466 000 Kč, a ve výroku III. tak, že částka na vyrovnání činí 477 632 Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 103/2015, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v dovolání napadené části na řešení otázky vypořádání podnikání jednoho z manželů se třetí osobou na základě smlouvy o sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák. v případě zániku společného jmění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, přijal a odůvodnil závěr, že „podniká-li jeden z manželů ve sdružení s třetí osobou, může být předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželovi náleželo v případě, že by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku BSM. Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení (např. za situace, kdy sdružení podniká pouze s majetkem jednoho z účastníků). Situace je tu jiná než v případě podnikání prostřednictvím obchodní společnosti. Proto v případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení (§829 obč. zák.), může být předmětem vypořádání BSM jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku BSM (§839 obč. zák.), samozřejmě po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků účastníka.“ Shora uvedené závěry jsou plně aplikovatelné rovněž pro vypořádání podnikání jednoho z manželů ve sdružení s třetí osobou v případě zániku společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4074/2016).
V projednávané věci byla stanovena znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Jiřím Svobodou, CSc., (č. l. 71 a násl., doplněným výslechem znalce při jednání soudu prvního stupně dne 10. 12. 2012, č. l. 358 a 359) hodnota „čistého obchodního majetku“ jakožto jedna polovina rozdílu aktiv a pasiv souvisejících s činnosti sdružení na částku 1 296 606 Kč. Znalec dále uvedl, že pokud by žalovaný vystoupil ze sdružení, měl by nárok (ve smyslu §839 obč. zák.) na částku 903 326 Kč (vyjádření znalce ze dne 10. 12. 2012, č. l. 355), neboť je nutné od hodnoty „čistého obchodního majetku“ žalovaného odečíst hodnotu věcí vnesených do sdružení, které jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, a to ve výši 393 280 Kč (srov. §839 obč. zák.). Soud prvního stupně však přihlédl k tvrzení žalovaného (např. č. l. 396 verte), že „veškeré zjištěné hodnoty (pozn. tedy i ty, které byly podle znalce ve výlučném vlastnictví žalovaného a měly být žalovaným vnesené do sdružení) byly pořízeny z finančních prostředků společníka z příjmů z výkonu advokacie, což mělo platit i o vozidlech, ze kterých dle tvrzeného žalovaného existuje jen Volvo“, a stanovil částku, na jejíž vyplacení by měl žalovaný nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku SJM (§839 obč. zák.), na 1 296 606 Kč (dále rovněž jako „předmětná částka“).
Odvolací soud pouze nesouhlasil s tím, že nalézací soud v rámci ocenění účasti žalovaného na sdružení pro potřeby vypořádání SJM nezahrnul pohledávky po splatnosti delší než 45 měsíců, a to pro jejich nedobytnost. Tyto pohledávky ocenil částkou 739 920 Kč. O tuto částku, resp. její polovinu, rovněž upravil výši podílu žalovaného na sdružení na 1 665 566 Kč.
Dovolací soud se ztotožňuje se shora uvedenými závěry soudů nižších stupňů. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování (především znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Svobodou, CSc., č. l. 71, vyjádření znalce ze dne 10. 12. 2012, č. l. 355, výslech znalce při jednání konaném dne 10. 12. 2012, č. l. 358 a 359, tvrzení žalovaného a na jeho základě provedené důkazy, č. l. 396 verte) ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu správně ocenily podnikání žalovaného ve sdružení se třetí osobou pro potřeby vypořádání společného jmění účastníků řízení, a to částkou, na kterou by měl žalovaný nárok, pokud by zanikla jeho účast ve sdružení ke dni zániku SJM (srov. §839 obč. zák.).
Důvodná není námitka žalovaného, že výstupem žalovaného ze sdružení by došlo k jeho zániku a jednotlivé majetkové položky měly tak být oceněny tzv. likvidační hodnotou, tudíž by měla být předmětná částka nižší. Je důležité zdůraznit, že je založena toliko fikce zániku účasti na činnosti sdružení ke dni zániku SJM pro potřeby ocenění účasti podnikající manžela ve sdružení se třetí osobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4074/2016), avšak ve skutečnosti k vystoupení žalovaného ze sdružení nedochází (rovněž tak nedochází k rozpuštění – zániku sdružení) a jeho činnost pokračuje i po zániku SJM. V takovém případě ovšem není opodstatněné, aby jednotlivé majetkové položky byly oceněny „likvidační hodnotou“.
Ze stejného důvodu neobstojí námitka žalovaného, že by měla být částka, na kterou by měl žalovaný nárok v případě jeho vystoupení ze sdružení ke dni zániku SJM, upravena o daň, kterou by byl žalovaný povinen z této částky zaplatit. Je-li založena toliko fikce vystoupení podnikajícího manžela ze sdružení ke dni zániku SJM, avšak k vystoupení tohoto manžela ze sdružení a k vyplacení této částky nedochází, není nutné, aby tato částka byla ještě zohledněna o daň, kterou by z ní byl podnikající manžel povinen zaplatit. Rovněž nelze na otázku možného zdanění předmětné částky analogicky aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na základě kterých je součástí SJM až vyplacená a převzatá, tedy o daň zohledněná, mzda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1076/2006). Majetkové nároky žalovaného vyplývající z účasti na sdružení jsou součástí SJM a pouze pro potřeby jeho vypořádání dochází k jejich ocenění, zatímco mzda se stává součástí SJM až po jejím vyplacení a převzetí (tedy po zohlednění o daň). Proto není důvodné, aby byla částka, na kterou by měl žalovaný nárok v případě jeho vystoupení ze sdružení ke dni zániku SJM, (na základě analogického použití shora uvedeného závěru) upravena o daň, kterou by byl žalovaný povinen z této částky zaplatit.
Žalovaný dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který ocenil pohledávky po splatnosti více než 45 měsíců vzniklé při výkonu společné činnosti ve sdružení částkou 739 920 Kč. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny (např. věci na základě jejího stavu či vlastností) není otázkou právní, ale skutkovou. Výše uvedené je nutné vztáhnout i na stanovení obvyklé ceny jednotlivých majetkových položek (tedy i pohledávek po splatnosti více než 45 měsíců) vzniklých při výkonu společné činnosti ve sdružení. Z tohoto důvodu námitky dovolatele vůči ocenění předmětných pohledávek představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu