ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5375.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5375/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) O. W. a b) E. Č. , obou zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 48/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 72 Co 238/2015-376, ve znění usnesení ze dne 7. 1. 2016, č. j. 72 Co 238/2015-380, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Věry Ptáčkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 5 C 48/2010-284, zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky každý spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny části pozemku parc. č. 511 dosud zapsaného na LV č. 978 pro katastrální území K., obec P., odděleného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku ze dne 5. 1. 2010, č. 1668-79/2009 vyhotoveného Ing. Pavlem Síbrem, který tvoří nedílnou součást rozsudku, nově označeného jako pozemek parc. č. 511/2 o výměře 499 m 2 . Dále zamítl žalobu o určení, že žalovaný je výlučným vlastníkem části pozemku parc. č. 511 dosud zapsaného na LV č. 978 pro totéž katastrální území a obec, odděleného geometrickým plánem jako výše, nově označeného jako pozemek parc. č. 511/1 o výměře 476 m 2 (výrok I.). Výrokem pod bodem II. soud uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení 30 000 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 náhradu nákladů řízení, které vznikly státu, ve výši 7 408 Kč.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 72 Co 238/2015-376, ve znění usnesení ze dne 7. 1. 2016, č. j. 72 Co 238/2015-380, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.) a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení vynaložených státem potvrdil. Ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil rozsudek tak, že výše nákladů činí 47 188 Kč. Dále žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Předchůdkyně žalobců vlastnila pozemky ve větším rozsahu, než jaký byl evidován ve veřejných knihách, naopak žalovaní vlastnili pozemek o menší než evidované výměře; k nesouladu došlo v důsledku chyby při obnově katastrálního operátu v roce 1942. Tato chyba nemohla mít za následek změnu vlastnických vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně v tzv. rozhodné době (1948 – 1990) přešly obě sousední nemovitosti na stát, a tudíž původní vlastnické poměry zanikly; v restituci pak byly obnoveny v tom rozsahu, jaký byl uveden v dohodách o vydání věci, která vycházela z (před nabytím vlastnického práva státem nesprávně evidovaného) knihovního stavu. Dohodou o vydání věci z 11. 2. 1992 byly žalující straně vydány jen dům a parcely p. č. 513 a 514; protože titulem zakládající vlastnické právo žalobců je právě jen uvedená dohoda, nemohli nabýt více, než v ní bylo uvedeno, byť – jsou-li jejich tvrzení o rozporu knihovního a skutečného stavu předtím, než nemovitosti nabyl stát, správné – měli nárok na víc.
Dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2552/2006, podle něhož výměra pozemků nebyla a není závazným údajem evidence nemovitostí, resp. katastru nemovitostí. O problém výměry však v dané věci nešlo. Protože v dohodě o vydání věci byla uvedena jen parcelní čísla převáděných pozemků (parcel, výměra zde uvedena nebyla), mohla je oprávněná osoba nabýt jen v těch hranicích, které byly obsaženy v operátu evidence nemovitostí (§2 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve spojení s §1 odst. 2 písm. a/ vyhlášky č. 23/1964 Sb.). Tento závěr ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004; žalobci mohli nabýt od státu vydávané pozemky označené parcelními čísly jen v hranicích parcel, vyznačených v pozemkové mapě. Bylo jim tedy vydáno méně, než na co by měli nárok; bylo však jejich věcí, aby si ověřili obsah dohody o vydání věci a srovnali jej se skutečným stavem (vigilantibus iura scripta sunt).
Dovolací soud si je vědom toho, že žalobci utrpěli v důsledku pochybení při obnově katastrálního operátu újmu; to však neznamená, že by jim vzniklo vlastnické právo i k těm pozemkům, resp. jejich částem, které nebyly součástí restituovaných parcel, a to navzdory tomu, že z dohody je zřejmé, že jim měly být vydány pozemky, které vlastnila jejich předchůdkyně. Vzniklý problém však nelze řešit na úkor žalovaného, který nabyl pozemky (včetně části, na jejíž restituci mohli mít žalobci nárok) až později, v roce 1996, a to na základě kupní smlouvy, do které byly zahrnuty i sporné pozemky; i ty byly oceněny znalkyní, přihlíželo se k nim při stanovení kupní ceny, a také za ně platil daně. Kupní smlouva vycházela ze stavu katastru nemovitostí a také z nabývacích titulů, kterými byly dohody o vydání nemovitostí. Zatímco žalobci by při porovnání skutečného a knihovního stavu museli zjistit, že jim není vydáváno vše, co jejich předchůdkyně vlastnila, žalovaný právem mohl vycházet z toho, že žalobcům patří jen to, co jim bylo vydáno, a to v hranicích daných zobrazením parcel v pozemkové mapě. I při porovnání oprávněných zájmů obou stran je tak třeba dát přednost žalovanému, který se na vyvolání tohoto stavu nijak nepodílel a neměl možnost jej ovlivnit, na rozdíl od žalobců. Nicméně okolnosti vedoucí k současnému stavu je podle názoru dovolacího soudu třeba zhodnotit při vypořádání vztahů účastníků, vyplývajících z toho, že stavba žalobců částečně stojí na pozemku žalovaného.
Na skutečnosti, o které žalobci opírají přípustnost dovolání, se odpovídá takto: Zda pro změnu vlastnických vztahů k pozemku nebo k jeho části je podstatná výměra, která je chybně uvedena v katastru nemovitostí a v kupní smlouvě, nebo zda předmětem převodu je pozemek v jeho skutečné vlastnické a držební hranici, specifikované číslem parcely. Předmětem převodu je parcela, tj. pozemek, který je vyznačen na pozemkové mapě a opatřen parcelním číslem (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004). Výměra převáděných parcel nebyla v dohodě o vydání věci vyznačena, takže nejde o relevantní otázku. Pokud jde o držební hranici, nesouladnou s hranicí vlastnickou, podle konstantní judikatury mohl v této části nabyvatel získat oprávněnou držbu, nikoliv vlastnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a další literaturu tam uvedenou, jen s tím, že v dané věci nejde o nabytí koupí, ale vydáním v restituci; podstata věci je však stejná).
Zda dohodou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. přechází vlastnické právo k výměře uvedené chybně v katastru nemovitostí, jestliže v dohodě je pozemek označen pouze parcelním číslem a číslem popisným budovy bez uvedení výměry. V takovém případě pozemek přechází v hranicích uvedených v pozemkové mapě jako součásti měřičského operátu evidence nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004).
Zda prokazatelně chybný zápis výměry pozemku v katastru nemovitostí a v kupní smlouvě může způsobit změnu vlastnických práv u části výměry přesahující skutečnou výměru pozemku. O řešení takové otázky se napadené rozhodnutí neopírá; vlastnické poměry totiž nezakládá to, na co měli restituenti nárok, ale to, o co požádali a co jim bylo nakonec vydáno (viz výše). Jestliže byla restituentům vydána jen část pozemků, na jejichž vydání by (snad) mohli mít nárok, nemohou vůči třetí osobě, která část nevydaných pozemků později koupila, uplatňovat vlastnické nároky opírající se o to, že bylo vydáno méně, než mělo být.
K námitce, že se soud měl zabývat žalobci vznesenou námitkou vydržení sporné části pozemku jejich právní předchůdkyní Marií Novákovou, která spornou část pozemku držela v dobré víře od roku 1947 do doby darování státu v roce 1961. Otázka, zda vlastnické právo ke sporným pozemkům měla Marie Nováková (a předpokládá se, že měla), není významná; žalobci totiž nemohou opírat své vlastnictví přímo o to, co vlastnila jejich předchůdkyně, která nemovitosti darovala státu, ale o to, co jim bylo skutečně v restituci vydáno.
Tvrzení, že v jeho judikatuře jsou uvedené otázky rozhodovány rozdílně , dovolací soud nepřisvědčil; ve vztahu k řešenému problému nevidí žádný rozpor mezi uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp, zn. 22 Cdo 2271/2006, 30 Cdo 2552/2006, resp. rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 14/2007.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a žalovanými tvrzené důvody přípustnosti nejsou dány, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu