ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5773.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5773/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. Bc. M. V. , zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14, proti žalované České republice – Městskému státnímu zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 2188/9, o vydání vyšetřovacího spisu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 132/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 20 Co 270/2016-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 5. 2016, č.j. 8 C 132/2016-49, zastavil řízení o žalobě na vydání kompletního vyšetřovacího spisu o šesti svazcích (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. 7. 2016, č. j. 20 Co 270/2016-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu (proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasil s vyřešení otázky procesního práva spočívající v posouzení podmínky řízení (pravomoci civilního soudu). Vysvětlil, že se žalobou domáhal hmotného vydání tří chybějících svazků vyšetřovacího spisu, tedy soukromoprávního nároku, a nikoliv, jak nesprávně uzavřely soudy v nalézacím řízení, přezkumu postupu příslušných orgánů v trestním řízení. Odepřením věc projednat v civilním soudním řízení bylo současně porušeno žalobcovo právo vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, jež se k dovolání vyjádřila, navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť se žalobce fakticky domáhá toho, aby soud přezkoumal postup orgánů činných v trestním řízení, jakkoliv tvrdí něco jiného.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Uplatnění dovolacího důvodu, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, tj. v projednávané věci otázky procesního práva spočívající v posouzení pravomoci civilního soudu v řízení o vydání vyšetřovacího (trestního) spisu, nemůže povinnost řádně vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. nahradit. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že rozhodnutí soudů v nalézacím řízení vycházejí ze závěrů judikatury dovolacího soudu potud, že zapovídají možnost řešit prostředky civilního práva (hmotněprávní nárok na vydání movitých věcí v procesu, jenž je ovládán zásadami vlastními civilnímu spornému řízení) správnost postupu orgánů činných v trestním řízení (srovnej obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2442/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 96/2006). Tyto závěry jsou použitelné i v projednávané věci.
Ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Věc soukromého práva je z hlediska tzv. mocenské teorie charakterizována rovným postavením účastníků právního poměru a nemožností jednostranně určovat jeho obsah, z hlediska zájmové teorie slouží k prosazení zájmu jednotlivce (nikoliv veřejného či obecného blaha či veřejného zájmu) a z hlediska tzv. organické teorie je definována postavením jednotlivce v právním poměru na základě právní skutečnosti vycházející z autonomie vůle jednajícího.
V projednávané věci nárok, který byl žalobcem v civilním řízení uplatněn, za věc soukromého práva považovat nelze. Postavení žalobce vůči žalované není založeno na právní skutečnosti, jež by mezi nimi utvářela právní poměr charakterizovaný rovností jeho účastníků. Žalovaná je vůči žalobci ve „vrchnostenském“ postavení daném jí zákonem, v jehož mezích žalobci jako osobě podrobené postupům orgánů činných v trestním řízení, jednostranně ukládá povinnosti a umožňuje mu uplatnění jeho práv, aniž by však obsah tohoto poměru (rejstřík zákonem stanovených práv a povinností) mohl být měněn, doplněn či vyloučen. Uplatňování trestního práva je přitom vedeno (celo)společenským zájem na postihování společensky škodlivého jednání postupy, jež vedou k účinnému, rychlému a spravedlivému potrestání pachatelů, přičemž se současně klade důraz na prevenci a výchovu k dodržování právních předpisů, jakož i pravidel jiných normativních systémů.
Žalobce v dovolání (zpracovaném advokátem) namítá, že se domáhá hmotného vydání tří svazků vyšetřovacího (trestního) spisu, který byl v průběhu přípravného řízení nashromážděn orgány činnými v trestním řízení v počtu pěti svazků a jedné přílohy. Současně tvrdí, že z kompletního spisového materiálu byly odstraněny („zmizely“) celkem tři svazky, jež obsahovaly důkazy pro prokázání jeho neviny, čímž bylo porušeno základní právo žalobce na spravedlivý proces. V dovolání, jež zpracoval sám dovolatel, uvádí, že „se domáhá pouze a jedině kompletnosti spisového materiálu, přičemž další rozhodování budou následovat v jiných řízení a jinými soudy……“
Motivace žalobce k podání žaloby o vydání kompletního vyšetřovacího spisu jakkoliv sleduje legitimní cíl nashromáždit a uchovat celistvý podklad pro spravedlivé posouzení jeho trestní věci nemůže být řešena v civilním sporném řízení, ale prostřednictvím postupu v řízení trestním, včetně uplatnění dozorové pravomoci jednotlivých stupňů státního zastupitelství, popřípadě v rámci přezkumné činnosti soudu. Vindikační žaloba jako institut soukromého práva je založena na zcela jiných předpokladech a směřuje k ochraně vlastnického či jiného práva k věci, tedy práva domnělého vlastníka nebo práva osoby mít věc u sebe [k tomu srovnej §1040, §1043 a §1044 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)]. Základními předpoklady pro úspěch reivindikační žaloby jsou jednak prokázání právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují nabytí vlastnického či jiného práva, jehož musí být žalobce nositelem, a dále toho, že žalovaný věc neoprávněně zadržuje. I připomenutí těchto předpokladů jednoznačně ilustruje, že žalobce nemůže svůj požadavek dovozovat ze soukromého práva a postupu, jímž lze toto právo u soudu v civilním soudním řízení uplatnit. Žalobce totiž o sobě netvrdí, že je nositelem vlastnického či jiného práva, jež by jej legitimovalo k podání žaloby na vydání věci (kompletního spisového materiálu), a ani netvrdí, že mu spisový materiál žalovaná neoprávněně zadržuje. Žádá-li jej vydat, pak tak nečiní ani za účelem výkonu vlastnického práva k věci (užívat ji, brát z ní plody či užitky, disponovat s ní, popřípadě ji i zničit), a ani s úmyslem z tohoto výkonu ostatní subjekty práva vyloučit, ale pro účely uplatnění svých procesních práv v trestním řízení. Z logiky věci rovněž vyplývá, že žalobce nemůže být vlastníkem spisového materiálu, jenž byl nashromážděn a je uchováván orgány činnými v trestním řízení pro úřední potřebu. Existence této potřeby rovněž vylučuje, aby držba spisového materiálu orgány veřejné moci nebyla s ohledem na předpoklad uvedený v §1040 odst. 1 o. z. po právu.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu