ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5909.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5909/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. P. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem v Plzni, Poštovní 783/1, proti žalované Z. K. , zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 409/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 326/2016-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 38 C 409/2013-286, zamítl žalobu ze dne 9. 12. 2013 na uložení povinnosti žalované vydat žalobci movité věci (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 44 830,50 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 326/2016-308, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení II. tak, že žalobce je povinen nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 31 762,50 Kč (výrok II.) a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na hlediska obsažená v §237 o. s. ř., a to, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §628 odst. 2 a §50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Kromě obsáhlé rekapitulace průběhu nalézacího řízení a důvodů, na nichž soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí, žalobce namítal, že odvolací soud vyšel z nesprávného závěru soudu prvního stupně o tom, že při schůzce dne 27. 4. 2011 přislíbil žalované v souvislosti s prodejem rodinného domu bezúplatné přenechání movitých věcí, a že dne 21. 6. 2011 byla darovací smlouva při předání domu konkludentně uzavřena. Tomuto závěru oponoval odkazem na tvrzení žalované, jejího zástupce a svědka Ing. H., jež uvedli, že darovací smlouva byla uzavřena již 27. 4. 2011. S odkazem na §628 odst. 2 obč. zák. a v něm upravenou formu darovací smlouvy o darování movitých věcí, nedojde k odevzdání a převzetí věcí při darování, nesouhlasil se závěrem o platném uzavření smlouvy při předání domu dne 21. 6. 2011, pokud o převodu těchto věcí nepadla uvedeného dne ani zmínka, a přitom byl o předání převáděné nemovité věci sepsán protokol, do nějž mohl být současně převod mobiliáře poznamenán. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 3. 5. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud žalobce jako důvod přípustnosti dovolání ohlásil, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, pak z dovolání není patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Vymezil-li dále důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, pak z jeho obsahu není zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva měl dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Měl-li dovolatel za to, že důvod přípustnosti má být založen na požadavku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, pak z dovolání není patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalobce je pokračující polemikou se správností skutkových závěrů a právního posouzení věci soudů v nalézacím řízení. Žádá se v něm, aby dovolací soud přijal odlišný závěr o existenci právního důvodu, na jehož základě žalovaná drží movité věci, které jsou předmětem vindikační žaloby. Jiné právní posouzení věci prostřednictvím §628 odst. 2 obč. zák. žalobce zakládá oproti závěrům nalézacího řízení na odlišných skutkových zjištěních a rozdílném hodnocení provedených důkazů o právně významných skutečnostech. Tyto námitky ovšem přípustnost dovolání založit nemohou, neboť od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Rovněž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že soudy v nalézacím řízení vycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu o právně významných skutečnostech. Před zrušením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé dokazování k tvrzení žalobce o existenci smlouvy o výpůjčce vindikovaných movitých věcí na dobu určitou, přičemž nalézací soud přesvědčivě vysvětlil svůj závěr o tom, že žalobce v řízení existenci tvrzené smlouvy v ústní formě neprokázal. Shodně i v dalším řízení (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) si nalézací soud provedeným dokazováním obstaral náležitý skutkový podklad pro závěr, že účastníci řízení při předání předmětu koupě (rodinného domu) uzavřeli konkludentním způsobem ohledně vindikovaných movitých věcí dne 21. 6. 2011 darovací smlouvu, přičemž jejich bezúplatné přenechání žalované předjednali při druhé prohlídce převáděné nemovité věci dne 27. 4. 2011. Námitka žalobce, že žalovaná, její zástupce a svědek ing. H. tvrdili, že k uzavření darovací smlouvy došlo již dne 27. 4. 2011 a teprve následně, kdy bylo poukázáno na vady takové smlouvy, toto tvrzení relativizovali, neobstojí, neboť žádná takováto tvrzení z obsahu výpovědí žalované a svědka Ing. H. při jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2015 nevyplývají a nepodávají se ani z vyjádření žalované ze dne 30. 3. 2016 (listina na č. l. 266 spisu). Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že darovací smlouva byla platně uzavřena dne 21. 6. 2011 v souvislosti s předáním předmětu koupě, kdy byly současně v návaznosti na předchozí ujednání ze dne 27. 4. 2011 (jehož obsahem byl i příslib žalobce o bezúplatném přenechání věcí) odevzdány a převzaty movité věci, pak toto jeho právní posouzení je v souladu s §628 odst. 2 obč. zák., a nelze mu tudíž ničeho vytknout. Na právě uvedeném nic nemůže změnit ani nesprávné právní posouzení ujednání ze dne 27. 4. 2011 soudem prvního stupně, který je podřadil pod §50a odst. 1 obč. zák., tedy pod institut smlouvy o (darovací) smlouvě budoucí, která podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyžadovala ke své platnosti písemnou formu. Tento právní závěr ostatně odvolací soud do svého rozhodnutí nepřevzal.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu