ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5916.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5916/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) L. D. a b) M. Š. , obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 379/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016, č. j. 17 Co 166/2014-606, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 166/2014-606, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 48 C 379/2008-309, ve výroku I. určil, že žalobkyně a) je vlastnicí id. 1/6 pozemků v tomto výroku uvedených v k. ú. Ch., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu Praha (dále jen „předmětné pozemky“), ve výroku II. určil, že žalobkyně b) je vlastnicí id. 1/6 předmětných pozemků a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně každá z žalobkyň nabyla spoluvlastnický podíl id. 1/6 k předmětným pozemkům na základě rozhodnutí v dědickém řízení po otci žalobkyň a od roku 1984 byly vedeny jako vlastnice příslušných spoluvlastnických podílů v evidenci nemovitostí, posléze v katastru nemovitostí, přestože měl otec žalobkyň předmětné pozemky převést státu na základě kupní smlouvy ze dne 10. 9. 1971 (dále jen „předmětná kupní smlouva“). Žalobkyně byly zapsány v katastru nemovitostí do roku 2008, kdy bylo k předmětným pozemkům zaevidováno duplicitní vlastnictví žalobkyň spolu se žalovaným. Žalobkyně se do té doby chovaly jako vlastnice předmětných pozemků a žalovaný s nimi takto jednal. Uzavíraly nájemní smlouvy, jednaly o směně pozemků s žalovaným nebo odváděly daně z nemovitosti. V roce 1992 žalobkyně spolu s paní N., většinovou spoluvlastnicí, uplatnily nárok na restituci předmětných pozemků podle zákona o půdě. Soud prvního stupně posoudil nabývací tituly žalobkyň a žalovaného, přičemž uzavřel, že otec žalobkyň platně převedl pozemky na stát, a proto žalobkyně nemohly předmětné pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě dědictví. Stran vydržení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně objektivně nabyly dojmu, že jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků na základě dědictví po svém otci. Toto přesvědčení bylo podpořeno chováním státu, který se k žalobkyním choval jako k vlastnicím a předložil jim návrhy dalších kupních smluv, jimiž chtěl od žalobkyň předmětné pozemky odkoupit. Zmatky, které v tomto ohledu v 80. letech minulého století a zvláště v době bezprostředně následující po roce 1989 panovaly, nelze přitom v žádném případě připisovat na vrub žalobkyním. Ty neměly důvod o svém vlastnictví jakkoliv pochybovat a svá vlastnická oprávnění řádně v dobré víře vykonávaly, zatímco žalovaný je fakticky nerealizoval. K přetržení dobré víry nedošlo ani žádostí o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, neboť žalobkyním se podařilo soudu prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících id. 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. K návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly paní N., otec žalobkyň je prodávajícím pouze u jedné ze smluv, nicméně na jejím základě došlo k převodu jiných pozemků, než o které se vede toto řízení. Žalobkyně se proto mohly objektivně domnívat, že skutečnost, na niž ve svém dopise odkazovala organizace IROP, a to, že byly pozemky řádně vykoupeny, se vztahuje ke kupním smlouvám doloženým paní N. k žádosti o vydání pozemků. Neměly přitom důvod pochybovat o svém vlastnickém právu. Nelze pominout ani princip právní jistoty, kdy státní orgány osvědčily při rozhodování o dědictví a následném zanesení tohoto práva do katastru nemovitostí nabytí id. 2/6 předmětných pozemků žalobkyněmi, čímž vyvolaly dobrou víru ve správnost aktů státu. Vzhledem k tomu žalobkyně předmětné pozemky vydržely k 3. 10. 1994, tedy 10 let od právní moci rozhodnutí o dědictví. Případná ztráta dobré víry žalobkyň po tomto datu nemá na vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vliv.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou vlastnicemi každá id. 1/6 předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně v tom ohledu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát na základě předmětné kupní smlouvy a nikoliv žalobkyně na základě usnesení o dědictví v roce 1984. Usnesení o dědictví je však právně významné tím, že na jeho základě žalobkyně získaly dobrou víru, že jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Dobrá víra žalobkyň však byla přerušena nejpozději s uplatněním restitučního návrhu, neboť se žalobkyním nepodařilo prokázat, že k uplatnění restitučního nároku došlo pouze ve spojení s paní N. a že žalobkyně nebyly v restitučním řízení nikterak aktivní. Byť se k restitučnímu návrhu přiložené kupní smlouvy týkaly především paní N. a nebyla předmětná kupní smlouva k návrhu přiložena, vyplynulo z dokazování před odvolacím soudem, že žalobkyně b) odevzdala na výzvu magistrátu dne 18. 6. 1997 mezi jinými i předmětnou kupní smlouvu; ač k tomu došlo až po uplynutí rozhodného období pro posouzení dobré víry, je nepochybné, že předmětnou kupní smlouvu měla k dispozici již v době uplatnění restitučního nároku, takže se s ní v době uplatnění restitučního nároku mohla a měla seznámit. Z obsahu čestného prohlášení žalobkyň ohledně převodu nemovitostí na stát jejich otcem, které předložily v restitučním řízení, pak vyplývá, že s uzavřením předmětné kupní smlouvy byly seznámeny a věděly také o tom, že jejich otci nebylo umožněno si ponechat ani část pozemků.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č. j. 22 Cdo 3361/2015-538, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o přerušení vydržecí doby uplatněním restitučního návrhu. Předně zdůraznil, že z předložení předmětné kupní smlouvy v roce 1997 nevyplývá jednoznačný závěr o tom, že obě žalobkyně již při vznesení restituční výzvy v roce 1992 měly vědět o existenci a obsahu předmětné kupní smlouvy, která by byla schopná zpochybnit jejich vlastnické právo. Takový závěr je toliko hypotetický a neodpovídá pravidlům logiky, a to především ve vztahu k žalobkyni a), která předmětnou kupní smlouvu pozemkovému úřadu nepředložila a podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ji neměla ani u sebe. Závěry odvolacího soudu jsou nesprávné i ve vztahu k žalobkyni b). Předložení předmětné kupní smlouvy v roce 1997 totiž nevypovídá o tom, že žalobkyně b) věděla o existenci předmětné kupní smlouvy již v době podání restitučního návrhu či měla adekvátní příležitost se s předmětnou kupní smlouvou seznámit. O tom, že žalobkyně si byly v roce 1992 vědomy toho, že jim předmětné pozemky nepatří, nesvědčí bez dalšího ani skutečnost, že obě uplatnily společně s většinovou spoluvlastnicí příslušný restituční nárok. Tuto skutečnost lze totiž interpretovat dvojím způsobem. Za prvé jak dovodil soud prvního stupně, mohla být restituční výzva uplatněna toliko ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících id. 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. Takový postup by pak bylo obtížně klást žalobkyním k tíži v období na počátku 90. let minulého století, které se vyznačovalo nižší právní jistotou v důsledku transformace právních vztahů podle nové právní úpravy. Vzhledem k tomu žalobkyně mohly svým postupem, ostatně doporučeným většinové spoluvlastnici pozemkovým úřadem, sledovat potvrzení jejich vlastnického práva. Za druhé, jak dovodil odvolací soud, by postup žalobkyň mohl svědčit o skutečnosti, že žalobkyně byly již v té době obeznámeny s tím, že jim předmětné pozemky nepatří. Za dané situace bylo proto namístě pokusit se přesvědčivě vyvrátit první či druhou variantu na základě relevantních argumentů, k čemuž však předložení předmětné kupní smlouvy pozemkovému úřadu v roce 1997 podle přesvědčení dovolacího soudu nepostačuje.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 166/2014-606, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil s tím, že výčet pozemků v k. ú. Ch., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu Praha, jejichž jsou každá z žalobkyň vlastnicemi v rozsahu id. 1/6, doplnil o stejné spoluvlastnické podíly pozemků parc. č. 2336/369, parc. č. 2336/370, parc. č. 2336/377, parc. č. 2336/378 a parc. č. 2336/381, které vznikly rozděleném pozemků parc. č. 2336/270 a 2336/272 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Odvolací soud uvedl, že vycházel ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně a který sám zjistil v průběhu odvolacího řízení, když některé důkazy zopakoval. Provedl zejména důkazy předloženými na jeho výzvu žalovaným a shledal, že uvedené listiny nejsou v souvislosti s ostatními provedenými důkazy způsobilé spolehlivě vyvrátit tvrzenou dobrou víru žalobkyň po dobu 10 let od 3. 10. 1984 do 3. 10. 1994. Odvolací soud setrval na závěru o existenci naléhavého právního zájmu s odkazem na duplicitní zápis vlastnického práva, přičemž judikatura týkající se konkurence žaloby podle restitučních předpisů a vlastnické žaloby na uvedený případ nedopadá. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát na základě předmětné kupní smlouvy, a proto se pozemky nemohly stát součástí dědictví po V. Ř. S odkazem na rušící rozsudek Nejvyššího soudu dovodil, že rozhodnutí o dědictví může být titulem pro nabytí dobré víry, a zabýval se následně tím, zdali dobrá víra trvala po celou vydržecí dobu (tedy do 3. 10. 1994, tj. 10 let od právní moci rozhodnutí o dědictví). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně podaly společně s většinovou spoluvlastnicí žádost o vydání předmětných pozemků v restitučním řízení, která za ně restituční věc vyřizovala, nesvědčí to o tom, že byly seznámeny s právním stavem věci a že pozbyly dobrou víru ve vlastnictví spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům. Předmětná kupní smlouva nebyla předložena v restitučním řízení spolu se žádostí, ale až v roce 1997. Ve prospěch žalobkyň svědčí i ta skutečnost, že změna vlastnických poměrů podle předmětné kupní smlouvy nebyla v tehdejší evidenci nemovitostí zaznamenána a jako vlastník byl stále veden pan V. Ř. a později žalobkyně. O znalosti předmětné kupní smlouvy již při podání restitučního návrhu nesvědčí její předložení v roce 1997. Ani z obsahu čestného prohlášení ohledně toho, že otci žalobkyň nebylo umožněno si ponechat žádné pozemky, nevyplývá beze vší pochybnosti, že se týká i předmětných pozemků; to se vztahuje i k dopisu ze dne 7. 7. 1993, v němž bylo uvedeno, že předmětné pozemky byly řádně vykoupeny. Všechny okolnosti, které žalovaná doložila, spolu s tím, že na předmětných pozemcích je vystavěno sídliště, sice vzbuzují poměrně silné pochybnosti o narušení dobré víry žalobkyň v průběhu let 1992–1994, avšak umožňují dvojí výklad, takže je namístě aplikovat domněnku dobré víry podle §130 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. Žalobkyně se tak staly vlastnicemi předmětných pozemků vydržením ke dni 3. 10. 1994.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť odvolací soud se při řešení uplatnitelnosti restitučního nároku podle obecného předpisu a v otázce vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stran první otázky zdůrazňuje, že se československý stát chopil držby předmětných pozemků v rozhodné době a postavil na nich sídliště Jižní Město. V těchto případech se lze domáhat obnovení vlastnického práva pouze podle restitučních předpisů, ledaže k uplatnění restitučního návrhu nedošlo vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu. Zdůrazňuje, že v době uplatnění restitučního návrhu byly v katastru zapsány jako vlastnice jak žalobkyně, tak i stát, právě který se přitom choval jako vlastník, když předmětné pozemky držel; to byl důvod, proč žalobkyně uplatnily restituční nárok. Vzhledem k tomu absentuje naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení. Žalovaný poukazuje na důsledky, pokud bude vlastnické právo žalobkyním přiznáno, a to zejména uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stran vydržení žalovaný namítá, že žalobkyně v inkriminované době nevykonávaly právní panství nad předmětnými pozemky. Na dobrou víru nelze usuzovat za situace, kdy předmětné pozemky byly v inkriminované době zastavěny sídlištěm Jižní Město, žalobkyně požádaly o jejich vydání a to jim bylo ze strany povinné osoby odepřeno. Poukazuje na příslušnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, a závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, mají za to, že není přípustné ani důvodné. K námitce ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů poukazují na kasační rozhodnutí, v němž dovolací soud neshledal tuto námitku důvodnou, rozhodnutí odvolacího soudu se tak v této otázce neodchyluje od judikatury dovolacího soudu. Dovolatelem uváděná judikatura na projednávanou věc nedopadá pro svou specifičnost, naopak je přiléhavá judikatura dovolacího soudu týkající se duplicitního zápisu vlastnictví a judikatura týkající se uplatnění určovací žaloby v případě restitučního nároku. Stran námitky absence právního panství se jedná toliko o polemiku žalovaného se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Rekapitulují skutkové okolnosti, podle nichž žalobkyně neměly důvod jakkoliv pochybovat o svém vlastnictví. Žalobkyně vykonávaly právní panství nad věcí, když vykonávaly držbu svých spoluvlastnických podílů, stát i třetí osoby se na ně ohledně předmětných pozemků jako na podílové spoluvlastnice průběžně obracely, a to počínaje 80. lety 20. století a konče rokem 2008, čímž žalobkyně předmětné pozemky de facto obhospodařovaly. Držba žalovaného či jeho právního předchůdce nebyla naopak prokázána. Žalobkyně platily daň z nemovitostí, v roce 2004 až 2005 uzavíraly s žalovanou nájemní smlouvy na předmětné pozemky a neměly po celou vydržecí dobu, tj. od 3. 10. 1984 do 3. 10. 1994 jakoukoliv pochybnost o tom, že jim vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům patří.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že se v rozsudku ze dne 20. 10. 2015, č. j. 22 Cdo 3361/2015-538, s ohledem na vymezené dovolací námitky žalobkyň zabýval v zásadě jen otázkou, zdali uplatněním restitučního návrhu byla zpochybněna dobrá víra žalobkyň, naopak se nijak nezabýval otázkami předestřenými v tomto dovolacím řízení, a proto není možné učinit závěr, že uvedené dovolací otázky byly již dovolacím soudem závazně vyřešeny.
Dovolatel v první řadě namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce tzv. obcházení restitučních předpisů.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vztahem restitučního zákonodárství a obecné určovací žaloby, případně žaloby na vydání věci, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (uveřejněném pod č. C 2 187 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), který dovodil: „Z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním ( lex specialis derogat generali ). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 obč. zák. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla … Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou překážku vydána, převeden do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci… Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci). Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto.“ Obdobně Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V případě absence legitimního očekávání na straně žalobce tu není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že proti žalobě na určení vlastnického práva se žalovaný nemůže úspěšně bránit poukazem na předchozí a průběžně evidované vlastnictví jeho právního předchůdce, kterému byla věc odňata způsobem napravitelným podle tzv. restitučních zákonů, jestliže se nápravy majetkových křivd postupem podle těchto zákonů nedomáhal [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009 (uveřejněný pod č. C 9 832 v Souboru), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Základním pravidlem vztahu tzv. restitučního zákonodárství a obecných prostředků ochrany vlastnického práva je, že restituční zákonodárství má před obecnými prostředky ochrany vlastnického práva přednost; oprávněná osoba se proto musí ochrany svého nároku domáhat restituční cestou. Nečinnost spočívající v neuplatnění restitučního nároku, případně negativní výsledek řízení o restituční žádosti pak není podle uvedené judikatury v zásadě možné obcházet pomocí obecných prostředků ochrany vlastnického práva (zejména obecné určovací žaloby, žaloby na vydání věci či vyklizení pozemku). Judikatura tak zdůraznila, že není možné uplatnit příslušnou právní obranu za situace, že by tato právní obrana ve své podstatě měla vést k obcházení restitučního zákonodárství. Obdobně se oprávněná osoba nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva pomocí obecných prostředků ochrany, pokud restituční řízení doposud nebylo skončeno [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jelikož by uvedené pravidlo mohlo vést k nepřiměřeným tvrdostem, dovodila z něj judikatura několik výjimek. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že „pokud obecné soudy odkážou účastníka řízení, který uplatnil svůj nárok podle restitučních předpisů, na předpisy obecné a následně zamítnou jeho určovací žalobu podanou podle obecných předpisů proto, že neměl v restitučním řízení úspěch, odpírají účastníkovi spravedlnost a porušují jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny“. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, shledal porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy obecné soudy v důsledku zásadního judikatorního obratu ve vztahu k posuzované věci odejmou stěžovateli jakoukoliv reálnou možnost ochrany jeho vlastnického práva.
Dále v nálezu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, Ústavní soud uvedl, že „je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce“ (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09). Tato výjimka byla akceptována i judikaturou Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže bylo zjištěno, že podle restitučních předpisů žalobkyně nárok neuplatnila a ani uplatnit nemohla, za situace, kdy byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, její vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo až mnohem později, v roce 2000, po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Za těchto okolností zamítnutí žaloby o určení práva podle §80 písm. c) o. s. ř., z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství, možné není“. Obdobně v rozsudku ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010 (uveřejněném pod č. C 8970 v Souboru), pak Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že sporné nemovitosti, které přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu (na základě neplatného právního úkonu), byly v době, ve které bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů.“
V posuzovaném případě není sporu o tom, že přes skutečnost, že žalobkyně byly v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnice spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích, uplatnily společně s většinovou spoluvlastnicí restituční návrh na vydání předmětných pozemků. Za dané situace se žalobkyně podle judikatury dovolacího soudu nemohou domáhat ochrany prostřednictvím obecné určovací žaloby s argumentací, že nabyly vlastnické právo k předmětným pozemkům přímo na základě rozhodnutí o dědictví s tím, že převod ze zůstavitele na stát proběhl na základě absolutně neplatné smlouvy, neboť tato otázka měla být náležitě projednána v restitučním řízení. Pokud se tedy soudy obou stupňů zabývaly platností převodu vlastnického práva z V. Ř. na stát, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně zákazu obcházení restitučního zákonodárství.
K jiným závěrům je však třeba dospět ve vztahu k argumentaci založené na tvrzeném vydržení vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům, k němuž mělo dojít tím, že žalobkyně vykonávaly oprávněnou držbu ke spoluvlastnickým podílům na základě rozhodnutí o dědictví po zůstaviteli V. Ř. Tady totiž žalobkyně nabytí svého vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům nespatřují v derivativním způsobu nabytí, tedy právním nástupnictvím po jejich právním předchůdci, nýbrž originárně vydržením. Za dané situace byly soudy oprávněny se tímto procesním nárokem zabývat bez ohledu na to, že žalobkyně současně uplatnily restituční nárok. Soudy obou stupňů proto stran otázky obcházení restitučních předpisů při posouzení vydržení vlastnického práva žalobkyněmi nepochybily.
Dovolatel dále namítá, že žalobkyně nemohly vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích vydržet, neboť nevykonávaly právní panství nad věcí.
Dovolání je v této otázce přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tedy i důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že rozhodnutí o dědictví může být titulem, o nějž lze opírat oprávněnou držbu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010 (uveřejněný pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 2, str. 59)]. Existence způsobilého titulu, na němž může být založena oprávněná držba, však pro vznik držby, jakož i pro započetí běhu vydržecí držby nepostačuje, neboť vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se držitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14 (uveřejněný v časopise Bulletin advokacie, 2016, č. 7–8, str. 53)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 (uveřejněném pod č. C 1424 v Souboru), uvedl: „ Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy ‚za nakládání s věcí‘. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem nemovitosti.“
V rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (publikovaném pod č. C 949 v Souboru), Nejvyšší soud dovodil, že je „držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu ( constitutum possessorium ). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (uveřejněné pod č. 11 629/1932 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských, svazek XIV, ročník 1932, str. 515)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci [ corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Konečně v rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015 (uveřejněném pod č. C 14 784 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl: „Držby se nabývá animo et corpore , tedy uchopením držby věci v úmyslu ji mít pro sebe. Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (viz např. Randa, A., Šikl, H.: Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1890, reprint Wolters Kluwer ČR 2008, s. 50 a násl.). Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem. Držba může přejít prohlášením o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu ( constitutum possessorium ). V tomto případě nedojde ke změně ve faktickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 – jde tu v podstatě o převod držby dohodou. K tomu viz blíže stále použitelný výklad in Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II, s. 100 a násl.). Právo na držbu není totožné s držbou (viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 581). Tak nedržící vlastník má právo na držbu, držitelem však není, pokud toto právo nerealizuje a držby se fakticky nechopí. To platí i v případě, že držitel sice právo jiného na držbu uzná, držbu mu však nepředá. Je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 publikovaný např. v Soudních rozhledech č. 10/2014). Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat.“
V posuzovaném případě soudy obou stupňů odvozovaly objektivní dobrou víru žalobkyň, že jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků, od rozhodnutí, na jehož základě nabyly dědictví po zůstaviteli V. Ř., přičemž počátek běhu vydržecí doby stanovily dnem právní moci tohoto rozhodnutí (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu).
Se závěry soudů obou stupňů ohledně vzniku držby ke dni právní moci rozhodnutí o dědictví se dovolací soud neztotožňuje, neboť uvedený závěr je přinejmenším předčasný. V řízení totiž nebylo najisto postaveno, že by se již od tohoto dne obě žalobkyně jakožto spoluvlastnice předmětných pozemků chopily i jejich držby, tedy že by se jednalo o faktické panství nad věcí, když naopak bylo opakovaně zdůrazňováno, že na předmětných pozemcích v tehdejší době bylo postaveno sídliště Jižní Město. Za takové situace by bylo možné učinit závěr, že žalobkyně v tomto okamžiku disponovaly toliko tzv. knihovní držbou, a proto vydržecí doba právní mocí rozhodnutí o dědictví vůbec nepočala běžet [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14 (uveřejněný v časopise Bulletin advokacie, 2016, č. 7–8, str. 53)]. Ostatně ani skutečnost, že se na žalobkyně určitá osoba obrátila s tím, že jsou vlastnicemi předmětných pozemků, nesvědčí bez dalšího o tom, že vykonávaly faktické panství nad nimi. Vzhledem k tomu nebylo možno učinit za dané situace jednoznačný závěr o tom, zda a případně kdy žalobkyně skutečně začaly vykonávat faktické panství nad předmětnými pozemky. Dovolací soud podotýká, že až poté, co by bylo bezpečně zjištěno, že žalobkyně se chopily držby předmětných pozemků, bylo namístě posuzovat, zdali jejich držba byla po celou vydržecí dobu oprávněná.
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 9. 12. 2013, č. j. 48 C 379/2008-309, učinil závěr, že žalobkyně se až do roku 2008 „chovaly jako vlastnice těchto nemovitostí a stát (a později i žalovaná) takto s nimi jednal. Žalobkyně uzavíraly nájemní smlouvy, jednaly o směně pozemků se žalovanou a odváděly daně z nemovitostí“.
V odvolání proti tomuto rozsudku žalovaná mimo jiné uváděla, že se stát chopil držby předmětných pozemků, „stát byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků a byl to on, kdo předmětné pozemky držel a choval se jako jejich vlastník“. Dále namítal, že „žalobkyně své spoluvlastnické podíly k 3. 10. 1994 nevydržely, neboť je neměly v držbě… a neprokázaly, že by v rozhodné době od 3. 10. 1984 do 3. 10. 1994 předmětným spoluvlastnickým podílem nakládaly jako s vlastním“.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, kterým bylo o odvolání žalovaného rozhodnuto, a to změnou rozsudku a zamítnutím žaloby z jiných než žalovaným namítaných důvodů, byl odklizen kasačním rozsudkem dovolacího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015.
V napadeném rozhodnutí pak odvolací soud učinil konečné právní posouzení věci ohledně splnění podmínek vydržení vlastnického práva pouze závěrem, že „žalobkyně se … nestaly vlastnicemi každá ideální 1/6 nemovitostí na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 1984, č. j. 4 D 1738/84-39, v dědickém řízení, toto rozhodnutí však založilo jejich dobrou víru, že jsou vlastnicemi částí pozemků a tím i oprávněnost jejich držby ve smyslu §130 o.s.ř. [správně obč. zák.]“, aniž by se současně vyjádřil k tomu, zda a kdy se žalobkyně vůbec chopily držby předmětných pozemků. Vyjádření se k této základní skutečnosti bylo namístě tím spíše, že její existenci žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opakovaně a zásadně zpochybňoval.
Jelikož odvolací soud založil svůj závěr o vzniku oprávněné držby toliko na existenci rozhodnutí o dědictví a počátek běhu vydržecí doby stanovil dnem jeho právní moci, je jeho právní posouzení neúplné a v důsledku toho nesprávné; dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem.
V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat otázkou, kdy se žalobkyně chopily držby předmětných pozemků. Až poté, co bude najisto postaveno, zda a kdy žalobkyním vznikla držba, bude posuzovat, zdali se po celou vydržecí dobu jednalo o držbu oprávněnou; v takovém případě odvolací soud nepřehlédne závěry obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. opětovně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu