ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.6007.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 6007/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. M. Š. , zastoupené Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně-městě, Kobližná 53/24, proti žalované M. H. , zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně-městě, Orlí 492/18, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 674/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2016, č. j. 16 Co 474/2013-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Aleše Mendela, advokáta se sídlem v Brně-městě, Orlí 492/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 C 674/2001-428, ve výroku I. zamítl návrh na uložení povinnosti žalované odstranit neoprávněnou stavbu – část tepelné izolace druhého podlaží rodinného domu, přesahující půdorys parc. č. 1489 v k. ú. S. u B., zapsaného na LV č. 1572, nad půdorys pozemku parc. č. 1506 v k. ú. S. u B., ve výroku II. zamítl návrh na uložení povinnosti žalované odstranit neoprávněnou stavbu – schodiště, zídku a dláždění, stojící na pozemku parc. č. 340/1 v k. ú. S. u B. na LV č. 4074. Ve výroku III. pro případ budoucí změny nemovitosti rodinného domu na pozemku parc. č. 1506, zapsaném na LV č. 3384 pro obec a k. ú. S. u B. – jeho nástavby, kterou se stavba zvyšuje, uložil žalované povinnost částečně odstranit zateplení štítové zdi nemovitosti, rodinného domu na pozemku parc. č. 1489, zapsaném na LV č. 1572 pro obec a k. ú. S. u B., a to v rozsahu účinného opatření příslušného stavebního úřadu a v návaznosti na odsouhlasenou projektovou dokumentaci budoucí nástavby nemovitosti žalobkyně, a to ve lhůtě stanovené příslušným stavebním úřadem, jež bude jednou z podmínek stavby. Pro případ nesplnění uložené povinnosti je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč splatnou do 1 měsíce po uplynutí lhůty stanovené příslušným stavebním úřadem pro částečné odstranění zateplení. Neprodleně po splnění uvedené povinnosti je žalobkyně povinna provést změnu své nemovitosti – nástavby tak, že v souladu s účinným opatřením příslušného stavebního úřadu a odsouhlasenou projektovou dokumentací do úplného napojení nemovitosti na štítovou zeď nemovitosti žalované zabezpečí a zajistí odkrytou mezeru či spáru mezi nemovitostmi tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Pro případ nesplnění uložené povinnosti je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 50 000 Kč splatnou do 1 měsíce po uplynutí lhůty stanovené příslušným stavebním úřadem pro dokončení nástavby nemovitosti žalobkyně. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 16 Co 474/2013-493, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. zrušil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť soudy obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení věci, ke kterému došlo v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Předně v rámci uplatňování zásady volného hodnocení důkazů nepodrobily řádně provedené důkazy úvahám ohledně jejich pravosti a věrohodnosti. Zcela klíčovým důkazem byl souhlas s provedením stavby, který měl být žalované udělen právním předchůdcem žalobkyně dne 12. 2. 1998. Jelikož se jedná o „důkaz velké důležitosti“, je zcela zjevné, že soud měl při hodnocení důkazů hodnotit též samotnou pravost a nezpochybnitelnost důkazu. Ta je ve světle ostatních provedených důkazů přinejmenším velmi sporná, neboť byl předložen až několik let po svém tvrzeném vzniku a jeho obsah je v rozporu s dalšími provedenými důkazy. V důsledku nedostatečného zhodnocení pravosti důkazu došlo ke „zjištění sporného a nepřesvědčivého skutkového stavu“, který měl za následek chybné právní posouzení věci. Tím ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení zásad provádění a hodnocení důkazů, které neobstojí jako projev zásady jejich volného hodnocení; žalobkyně poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4374/2007. Rozhodnutí je tak postiženo zásadní právní vadou v hodnocení důkazů, na jejímž základě bylo provedeno zcela nesprávné právní zhodnocení věci. Při správném hodnocení důkazů by přitom soudy nutně dospěly ke zjištění spornosti oprávněnosti předmětné stavby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že soudy provedly dostatečné dokazování, v souladu s procesním právem volně hodnotily provedené důkazy, učinily správná skutková zjištění, která také zcela správně právně kvalifikovaly. Poukazy dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé, když souhlas s provedením stavby žalobkyně rozporovala až po nastalé koncentrace řízení, odvolací soud se jím proto správně zabývat ani nemohl; ostatně ani v odvolacím řízení nebyla spornost souhlasu napadána. Jelikož rozhodnutí dovolacího soudu je věcně správné, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka zcela rezignuje na vymezení otázky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., taková právní otázka se nepodává ani z obsahu samotného dovolání. Obsahem dovolání je rozsáhlá polemika s právním závěrem soudu prvního stupně, že stavba, kterou žalobkyně považuje za neoprávněnou, je ve skutečnosti oprávněnou. Svou výhradu však žalobkyně nestaví v žádném ohledu na nesprávné právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, nýbrž vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem. Tím však neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž rozporuje zjištěný skutkový stav, který však dovolací soud (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb.) není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat; na tom ničeho nemění ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4374/2007, který se vztahuje k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na nepřípustnosti dovolání ničeho nemění, že podle dovolatelky by při jinak zjištěném skutkovém stavu bylo právní posouzení odlišné, jakož skutečnost, že dovolatelka spojuje námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu s vadou, kterou se měly dopustit soudy obou stupňů v procesu hodnocení provedeného dokazování; ostatně ani samotným vymezením vady řízení přípustnost dovolání ještě není dána (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
K tomu je možné dodat, že předmětem přezkumu v dovolacím řízení není rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci se odvolací soud ve shodě s §213 o. s. ř. ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a z takto zjištěného skutkového stavu vyšel pro účely odvolacího řízení, a proto k hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu – jak je patrné z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí – nedošlo. Není tedy přiléhavou námitka nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Měla-li snad dovolatelka svou dovolací argumentací na mysli, že odvolací soud se nevypořádal s její odvolací námitkou, pak tomuto není možné přisvědčit. Odvolací soud totiž v odůvodnění zdůraznil, že „soud prvního stupně provedl ve věci řádným způsobem dostatečné dokazování, přičemž provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění… Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, soud zevrubně, jasně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti má za prokázány, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc hodnotil po právní stránce… Odvolací soud v podstatě nemá ničeho, čím by doplnil správné a přiléhavé skutkové i z větší části právní závěry prvostupňového soudu ohledně jeho rozhodnutí pod výroky I. a II.“
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu