ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.6011.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 6011/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce MUDr. M. P. , zastoupeného JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398/II, proti žalované obci Kovčín , se sídlem v Kovčíně 57, IČO: 43313876, zastoupené JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech 1, Randova 204, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 331/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2016, č. j. 13 Co 72/2016-246, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“), poté, co předchozí rozhodnutí v této věci zrušil dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 3079/2014-177, rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. 8 C 331/2011-218, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 647 o výměře 411 m 2 v katastrálním území K. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. 8. 2016, č. j. 13 Co 72/2016-246, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud podle §219a o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť při posuzování splnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva žalobcem nerespektoval závěry dovolacího soudu a při nezměněném skutkovém stavu rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Nehodnotil řádně ani otázku, zda se žalobce skutečně nedozvěděl, resp. kdy se snad dozvěděl, že drží pozemek, který mu nepatří. Vytkl soudu prvního stupně, že řádně nehodnotil provedené důkazy, zmínil pouze výpověď svědka Ž., aniž by učinil jakékoliv závěry z výpovědi dalších slyšených svědků, případně zdůvodnil, proč tyto důkazy nehodnotil. Uzavřel, že i za tohoto stavu je právní hodnocení věci soudem prvního stupně předčasné, a tedy i nesprávné.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Neuvádí výslovně důvody přípustnosti dovolání. Dovolací důvod spatřuje v souladu s §241a občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Dovolatelka v rozporu s výše uvedenou judikaturou nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Takový postup je však v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř., a již toto je důvod k odmítnutí dovolání.
Dovolací soud zvážil, zda vymezení přípustnosti lze dovodit z obsahu dovolání, v němž žalovaná obec vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní postup při řešení otázky procesního práva, a to že přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv nebyly splněné předpoklady §221 odst. 1 o s. ř. (respektive §219a odst. 1 o. s. ř.); odpověď je záporná.
Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Poukazuje na to, že ve věci byly v průběhu pět let trvajícího řízení všechny skutkové i právní aspekty zváženy, proto měl odvolací soud rozhodnout sám a nevracet věc zpět soudu prvního stupně.
Podle §243g o. s. ř. a navazujícího §226 o. s. ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, přičemž soud odvolací ,jakož i soud prvního stupně, jsou vázány právním názorem dovolacího soudu.
Z výše uvedeného ustanovení se podává, že soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušeno, byl povinen respektovat právní závěry, na nichž rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 3072/2014-177, spočíval. Odchýlit by se mohl pouze tehdy, doznal-li by změn skutkový stav, z něhož dovolací soud vycházel (srov. nález Ústavního soudu z 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). K takové změně však nedošlo. Soud prvního stupně však zcela pominul judikaturu, na kterou Nejvyšší soud odkazoval, a nerespektoval právní názor dovolacího soudu; tím byl poznamenán rozsah dokazování i hodnocení důkazů.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., neboť se nevypořádal s provedenými důkazy výpověďmi svědků (v odůvodnění zmiňuje pouze výpověď svědka Žehy), kterými bylo možné objasnit, zda byl žalobce informován o tom., že drží pozemek jiného vlastníka.
Občanskoprávní řízení je ovládáno zásadou přímosti, proto je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. K otázce hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení ve vztahu k §132 a §120 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil ve svých nálezech i Ústavní soud tak, že je povinností soudu hodnotit všechny důkazy, které provedl, je povinen provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej například považuje za nevěrohodný nebo jej odmítá a v odůvodnění své stanovisko vyložit. Pokud by takto nepostupoval, zatížil by řízení vadou - porušením ústavních práv (srov. nález Ústavního soudu z 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, nález z 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS549/2000, nález z 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Pokud by, jak požaduje dovolatelka, měl o věci rozhodnout sám odvolací soud, musel by zopakovat všechny provedené důkazy (jinak by je nemohl hodnotit) a navíc by v případě takto rozsáhlého dokazování odňal stranám možnost nechat přezkoumat skutková zjištění a postup k nim vedoucím v odvolacím řízení (v dovolacím řízení je soud vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení).
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor dovolacího soudu, jímž byl vázán, a to se odrazilo i ve zjišťování skutkového stavu, postupoval odvolací soud správně, když rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým se věc u něho bude končit.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu