ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.74.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 74/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce DTJ Jinonice, z. s. , identifikační číslo osoby 70833907, se sídlem v Praze 5, Butovická 837/41, zastoupeného JUDr. Janou Kovářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 211/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 249/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 5 C 211/2014-97, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků par. č. 207/1 a 207/2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na LV č. 1 222 pro k. ú. J., obec P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 249/2016-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. na otázce, která nebyla zcela v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Tvrdí, že závěr o neexistenci dobré víry není správný. Nemohl vědět, že jsou mu Sdruženým sportovním klubem Motorlet Praha předávány také jiné pozemky, než ty, které byly uvedeny v rozsudku. Předmětné pozemky mu byly předány spolu s pozemky uvedenými v rozsudku a Motorlet ani kdokoli jiný nikdy vlastnické právo dovolatele nezpochybnili. Nebyla tak dána žádná skutečnost, která by jeho dobrou víru narušila. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, podle §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v posledním účinném znění (dále jen „obč. zák.“), platí, že v pochybnostech se má držba za oprávněnou. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud dovolání podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.
Dovolání není přípustné.
Pro závěr o dobré víře nestačí, že se dovolatel chopil držby v omylu a pozemky si doposud nikdo nenárokoval. Oprávněná držba se může zakládat jen na takovém omylu, kterému se držitel nemohl při normální opatrnosti vyhnout (omyl omluvitelný). Omluvitelným je tak omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Omyl přesahující rámec běžného posuzování věcí není omluvitelný; držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, jak to požaduje §130 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 5/2001, str. 152).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
V řízení bylo zjištěno, že dovolatel vydávaný pozemek historicky vlastnil. Mohl tak z vlastní zkušenosti vědět, o který pozemek se jedná. Protože předmětné pozemky nebyly součástí rozsudku a dovolatel vydávaný pozemek znal, nemohl se držby chopit v omluvitelném omylu. V minulosti také žádal skutečného vlastníka sporných pozemků o povolení odstranit náletové dřeviny, což rovněž odporuje představě o dobré víře. Skutečnost, která by musela v dovolateli vzbudit objektivní pochybnost, že mu sporné pozemky patří, nastala také v předcházejícím soudním řízení o nahrazení vůle na uzavření dohody o vydání pozemku (vydávající organizace v něm tvrdila, že původním majetkem žalobce bylo pouze zatravněné hřiště bez jakýchkoliv budov). Přihlédnout lze také k tomu, že vydávaný pozemek má zřetelně odlišný tvar od pozemků, jejichž držby se dovolatel chopil. Vzhledem ke všem těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená.
Zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav, nemohou takové námitky založit přípustnost dovolání. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§242 odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu