ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1214.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1214/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně DRUŽINA, spol. s r. o. , se sídlem v Dačicích, Masarykova 277, identifikační číslo osoby 47238933, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6, proti žalovanému J. B. , se sídlem v Žatci, Radíčeves 40, identifikační číslo osoby 40228371, zastoupenému JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení 308 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 ECm 56/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 6 Cmo 379/2015-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 26 ECm 56/2012-129, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 160 160 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 148 456 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 80 784 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 139 245,20 Kč na náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 6 Cmo 379/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 27 436,75 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud „hodnotil právní nárok žalovaného na úhradu kupní ceny dodaného zboží jako nedůvodný, když se však nezabýval závazným postupem, který žalobce porušil a jež obchodní zákoník stanoví pro uplatňování práv z odpovědnosti za vady podle §428 obch. zák. ve spojení s §436 obch. zák. Tím zbavil žalovaného jeho práva na úhradu pohledávky z titulu dlužné kupní ceny, ačkoliv žalovaný žalobci prokazatelně podle kupní smlouvy dohodnuté zboží dodal“. Dále dovolatel namítá nesprávný procesní postup odvolacího soudu tím, že žalovanému upřel právo provést v odvolacím řízení doplnění dokazování o zásadní důkaz neprováděný před soudem I. stupně, že osivo svazenky dodal žalovaný s mimořádně vysokou čistotou 99,6 % a klíčovostí 93 %.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „kdy a za jakých podmínek vzniká kupujícímu právo z odpovědnosti za vady podle obchodního zákoníku“, když se nezabýval postupem, který žalobkyně porušila a jež obchodní zákoník stanoví pro uplatňování práv z odpovědnosti za vady podle §428 obch. zák. ve spojení s §436 obch. zák., pak vychází z vlastních skutkových tvrzení. Dovolatel totiž předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal, že zboží, které by odpovídalo dohodě, dodal), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatele, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalovaného totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odkazuje-li pak dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, přehlíží, že v daném rozhodnutí nebylo pochyb o tom, že dílo bylo předáno a objednatelem převzato. Obdobně dovolatel nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva podle §237 o. s. ř., jestliže zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, když tvrdí, že „odvolací soud naprosto nepochopitelně uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat samotnou dodávku provedenou v březnu 2010“.
Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani námitka dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz tzv. výkupním listem, z něhož podle dovolatele má vyplývat, že osivo svazenky dodal žalovaný s mimořádně vysokou čistotou 99,6 % a klíčivostí 93 %. Dovolatel přitom přehlíží, že odvolací soud odůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl - v řízení nebylo prokázáno vůbec samotné dodání svazenky. Navrhovaný důkaz, který měl prokázat, jaké zboží mělo vlastnosti v roce 2009, považoval proto odvolací soud za nadbytečný. Závěry odvolacího soudu o neprovedení navrženého důkazu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu