ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1792.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1792/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobkyně Bytové domy Na Pláni s. r. o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Karlovo náměstí 559/28, identifikační číslo osoby 03576744, zastoupené Mgr. Richardem Hořejším, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalované Městská část Praha 5, se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 1381/4, identifikační číslo osoby 00063631, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o zaplacení 50.099.772 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 161/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 206/2015-661, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 78 214,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 8 C 161/2014-482, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.099.772 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení těchto otázek hmotného práva: a) zda lze na žalovanou pohlížet jako na slabší stranu právního vztahu, aniž by bylo zohledněno ustanovení §261 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dle kterého se na okruh právních činností obce jako veřejnoprávní korporace souvisejících se zabezpečováním veřejných potřeb aplikuje třetí část obchodního zákoníku. Žalobkyně má za to, že odvolací soud pochybil a rozhodl v rozporu jak s principy obchodního práva, tak ustálené judikatury, když požadavek profesionality a kvalifikovaného úsudku vztáhl pouze k jednání žalobkyně, zatímco žalované chybně přisoudil pozici slabší strany sporu a její práva a povinnosti neposoudil optikou práv a povinností podřízených obchodnímu zákoníku. b) Zda lze vyložit termín „součinnost“, respektive „veškeré možné součinnosti“ užitý v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou v právních intencích relativního obchodu, aniž by bylo k výkladu použito interpretačních pravidel dle §266 obch. zák. Dle žalobkyně odvolací soud pochybil, když se nezabýval bližší interpretací výše uvedených pojmů při zohlednění veškerých skutkových a právních okolností nároku uplatňovaného žalobkyní, respektive zcela opomenul aplikovat interpretační pravidla dle §266 obch. zák. c) Zda lze budoucí kupní smlouvu a nájemní smlouvu posoudit jako neplatné pro jejich neurčitost a nesrozumitelnost. d) Zda lze dovozovat povinnost žalobkyně pokračovat ve výstavbě v situaci, kdy jsou podkladová správní rozhodnutí napadena ve správním soudnictví.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že právní otázky předložené v dovolání nezakládají přípustnost dovolání, a že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Jestliže dovolatelka předně napadá nesprávné hodnocení postavení žalované jako slabší strany sporu (bod 14 až 21 dovolání) a nesprávnou aplikaci §261 odst. 2 obch. zák., přehlíží, že z takového právního závěru odvolací soud vůbec nevychází. Naopak, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, jednoznačně plyne, že právní poměr mezi účastníky byl podřízen režimu obchodního zákoníku. Sama skutečnost, že v odůvodnění odvolací soud označil žalobkyni za profesionála, který si musí být vědom rizik daného smluvního vztahu, nikterak nesvědčí pro to, že by žalované byla přiznána odvolacím soudem vyšší míra ochrany, než jaká vyplývá z části třetí obchodního zákoníku. Otevírá-li tedy dovolatelka otázku určení právního postavení žalované jako „profesionála“, nevymezuje dále žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a která by proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá v dovolání vymezená otázka (bod 22 až 49 dovolání) nesprávného výkladu a hodnocení povahy a rozsahu smluvní povinnosti stran poskytovat si součinnost. Odvolací soud, a stejně tak i soud prvního stupně, dospěly po provedeném výkladu smluvních ujednání mezi účastníky k závěru, že z povinnosti součinnosti žalované nelze dovozovat, že by žalovaná v rámci této součinnosti měla mít povinnost uzavírat dodatky ke smlouvám uzavřeným se žalobkyní, či prodlužovat dobu trvání nájemní smlouvy. Na tomto základě nemohla být žaloba o náhradu škody úspěšná, neboť žalobkyní nebylo prokázáno porušení smluvní povinnosti žalovanou. Takovému právnímu hodnocení odvolacího soudu však nelze ničeho vytknout. Odvolací soud nevybočil při výkladu pojmu součinnosti obsaženého ve smlouvě z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Ačkoliv odvolací soud v rozsudku ustanovení §266 obch. zák. přímo necituje, je z odůvodnění patrné, jakými okolnostmi byl při svých úvahách veden, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila svoji smluvní povinnost, která by způsobila vznik tvrzené škody. Ostatně na skutečnost, že pojem součinnosti musí být vykládán s důrazem na okolnosti konkrétní věci, poukazuje ve svém dovolání sama dovolatelka. Je však zřejmé, že žalobkyni se nepodařilo označit takové jednání žalované, které by představovalo porušení smluvní povinnosti zakládající právo na náhradu škody. Pokud jde o samotné neuzavření 4. dodatku nájemní smlouvy v souladu s 3. dodatkem nájemní smlouvy, není toto jednání v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Avšak ani v tomto případě nejde o porušení obecně ujednané povinnosti součinnosti, nýbrž o jednání v rozporu s ujednáním 3. dodatku nájemní smlouvy. Přípustnost dovolání tak nemůže založit námitka dovolatelky, že odvolací soud měl posoudit pojem součinnosti dle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. k tíži žalované. Odvolací soud vyšel z provedeného dokazování a skutkových zjištění a uvedený pojem důvodně neshledal nejasným ani neurčitým, neboť za nedostatek povinné součinnosti nelze považovat neprodloužení nájemní smlouvy žalovanou, tedy jednání, které mělo dle tvrzení žalobkyně zakládat povinnost žalované k náhradě škody.
Předkládá-li dále dovolatelka dovolacímu soudu k posouzení platnost budoucí kupní smlouvy a nájemní smlouvy (bod 50. až 60 dovolání), nejde ani zde o právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. V tomto případě se nejedná o právní otázku, která by mohla jakkoliv změnit pro rozhodnutí o věci samé klíčový závěr o tom, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovanou, které by zakládalo právo k náhradě škody. Otázka platnosti či neplatnosti smluv proto není právní otázkou, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a která by proto mohla zakládat přípustnost dovolání. Nadto nelze přehlédnout, že tvrzení dovolatelky o neurčitosti uzavřených smluv je zřejmě účelové. Je třeba odkázat na opakovaně vyslovený názor dovolacího soudu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005 nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).
K dalším částem dovolání, kde dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a odepření procesních práv, dovolací soud uvádí, že těmito otázkami dovolatelka neuplatňuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Takovou je i námitka dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že „ve správním soudnictví měly probíhat revize příslušného územního rozhodnutí i stavebního povolení“. Domnívá-li se v této souvislosti dovolatelka, že by v dovolacím řízení měla být řešena otázka, „zda lze dovozovat povinnost žalobkyně pokračovat ve výstavbě v situaci, kdy jsou podkladová správní rozhodnutí napadena ve správním řízení“, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Přípustnost dovolání proto tato otázka založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu