ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.196.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 196/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INSTAV CZ s.r.o. , se sídlem v Rohozci č. p. 13, PSČ 284 01, IČO 27941892, proti žalované Bungalov s.r.o. , se sídlem v Trutnově, Poříčí, Pionýrů 278, PSČ 541 03, IČO 27539075, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 245 177 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 28/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 1 Cmo 239/2015-245, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 35 Cm 28/2013-193, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 245 177 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2016, č. j. 1 Cmo 239/2015-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, ve kterém uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 205 399 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, ve kterém byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 39 778 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu se žalobu zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to v rozsahu výroků pod body I a III, jehož přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a dále, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
Jako první otázku uvedla dovolatelka, „zda jednostranné právní jednání jedné ze stran spočívající v odstranění vad díla formou zápisu do stavebního deníku je způsobilé přinést právní následky podstatné pro rozhodnutí ve věci, i když strany byly smluvně dohodnuté na jiné formě potvrzení odstranění vad díla, zejména pak na dvoustranném jednání v předepsané formě“. Podle dovolatelky v čl. XI. odst. 9 smlouvy o dílo bylo přesně určeno, jakou formou probíhá odstranění vad a zejména potvrzení odstranění. Podle dohody stran ve smlouvě měl být o odstranění vady sepsán protokol, který podepíší obě smluvní strany, a který má smlouvou předvídané náležitosti. Podle dovolatelky soud nerespektoval vůli účastníků, když při rozhodování dal ohledně důkazu o odstranění vady přednost jednostrannému právnímu jednání, jež učinil zhotovitel zápisem do stavebního deníku a žalovaná tento nepodepsala, před dvoustranným právním jednáním, na němž se smluvní strany dohodly.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak žalovaná spatřuje v příkrém rozporu rozhodnutí se zjištěným skutkovým stavem, kdy je rozhodnutí toliko projevem libovůle, když v hodnocení skutkových zjištění odvolacího soudu absentuje určitá část faktů, která přitom v průběhu řízení jednoznačně vyšla najevo, byla účastníky řízení namítána, avšak soud je nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Konkrétně soudu vytkla, že opominul důkazy o odstranění, resp. neodstranění vady, které byly soudy obou stupňů provedeny a se kterými se odvolací soud nevypořádal. Podle dovolatelky investor, majitel nemovitosti, svým výslechem potvrdil, že předmětná vada se na díle nacházela několik měsíců po předání a v podstatě nebyla zcela odstraněna dodnes, což potvrdila též fotografická dokumentace a potvrzení M. Ch., ze kterého plyne, že k odstranění vad došlo až dne 14. srpna 2013. Soud rovněž nevzal v úvahu, že i po datu zápisu ve stavebním deníku, k němuž se váže odstranění vady, existuje další jednostranný zápis o odstranění vady dopojením okapových svodů, a to konkrétně 2. října 2012.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
První dovolatelkou vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož na ní nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu a jelikož tvrzení dovolatelky nenachází odraz ve skutkových zjištěních nalézacích soudů. Dovolatelka uvedla, že právní otázkou, kterou je třeba řešit a která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, je otázka následků a závaznosti jednostranného právního jednání formou zápisu do stavebního deníku, když zároveň byla smluvně stranami dohodnutá závazná forma právního jednání odlišná. Dovolatelka se dovolávala ujednání o tom, že o odstranění vad měl být účastníky sepsán protokol, který měl smlouvou definované náležitosti, zhotovitel však po odstranění vad nepostupoval dohodnutým způsobem a odstranění vad pouze zaznamenal do stavebního deníku. Žalovaná se domáhala uhrazení smluvní pokuty za chybějící osazení okapových svodů za období od 17. července 2012 do 19. dubna 2013 ve výši 545 000 Kč, které namítala při předání a převzetí díla dne 10. července 2012 a pro odstranění vady byla stanovena lhůta 7 dní. Podle dovolatelky žalobkyně nedostála své povinnosti vyhotovit o odstranění vad protokol ve smyslu čl. XI. bod 9 smlouvy o dílo. Odvolací soud nerespektoval vůli účastníků vyjádřenou ve smlouvě o dílo a při rozhodování dal ohledně důkazu o odstranění vady přednost jednostrannému právnímu jednání, jež učinil zhotovitel zápisem do stavebního deníku.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že smluvní strany si skutečně sjednaly, že o odstranění vad bude sepsán protokol, který podepíší smluvní strany a který bude obsahovat smlouvou předvídané náležitosti. Odvolací soud dále vycházel ze zjištění, že pro případ prodlení právního předchůdce žalobkyně s odstraněním vad zjištěných při předání díla měl tento po dobu nepřekračující 5 dnů zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení za každou neodstraněnou vadu oproti zápisu předávacího protokolu a po dobu delší než 5 dnů smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení za každou neodstraněnou vadu oproti zápisu předávacího protokolu. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů se nepodává, že by smluvní strany ujednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti vyhotovit protokol o odstranění vad. Soud prvního stupně dále zjistil (a odvolací soud na toto zjištění odkázal), že dne 1. srpna 2012 M. Ch. odstranil reklamovanou vadu na rodinném domě, když doplnil okapové svody. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu za období od 18. července do 1. srpna 2012, kdy byla vada odstraněna způsobem dohodnutým s investorem stavby.
Podle §544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) sjednají-li pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a 545 občanského zákoníku je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení §544 odst. 1 občanského zákoníku, jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96).
Požadavek na zaplacení smluvní pokuty (jeho individualizace) je dán nejen skutkovými tvrzeními o existenci smlouvy, o porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou, ale též uvedením doby, za kterou je tato denní smluvní pokuta požadována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009).
Smluvní strany nebyly s odkazem na výše uvedené limitovány tím, jakou smluvní povinnost si mohly zajistit smluvní pokutou pro případ nesplnění. Ze zjištění nalézacích soudů smluvní pokutou zajištěnou povinností bylo včasné odstranění vad zhotovitelem, nikoli povinnost vyhotovit protokol osvědčující odstranění vady. Pro rozhodnutí ve věci tedy bylo rozhodné zjistit, zda došlo k odstranění vad a v jakém termínu, nikoli zda byla dodržena forma evidence odstraněných vad, resp. zápisu o odstranění vad.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo postaveno na dovolatelkou formulované otázce, nemůže se proto jednat o otázku hmotného práva, u níž se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou uplatněná námitka spočívající v porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které spatřuje dovolatelka zejména v postupu odvolacího soudu, „v jehož hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která přitom v průběhu řízení jednoznačně vyšla najevo, byla účastníky řízení namítána, avšak soud je nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost“.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolatelka však zcela opomenula uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť vůbec nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka však v souvislosti se shora vymezenou otázkou nenamítá nesprávné právní posouzení věci, nýbrž soudu vytýká, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s některými provedenými důkazy.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů neshledal dovolání žalované přípustné, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu