ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2706.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2706/2017-860
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KH - KOKAM s.r.o. v likvidaci , se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Krkonošská 498, PSČ 54401, identifikační číslo osoby 60281481, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti žalované KAJA-TRADING spol. s r.o. , se sídlem Praha 5, Renoirova 650, PSČ 15200, identifikační číslo osoby 49824392, o určení vlastnictví oproti vrácení kupní ceny a o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 315/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2016, č. j. 47 Co 338/2015-781, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 47 Co 338/2015-781, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen „soudu prvního stupně“) ze dne 12. 6. 2015, č. j. 6 C 315/2008-685, v napadených výrocích I, II, a III tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí specifikovaných ve výroku I. a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 6 659 000 Kč a žalovaná je povinna vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku I.; výrokem II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně poté, co ji bylo zřejmé, že žalovaná neplní řádně a včas povinnosti zaplatit kupní cenu podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 1. 2007, bezodkladně neodstoupila od kupní smlouvy, nevyužila tedy svého práva bezodkladně od kupní smlouvy odstoupit ve smyslu §345 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když považovala porušení žalované za podstatné. Žalobkyně tím sice neztratila své právo na odstoupení od smlouvy, neboť přicházelo v úvahu i hodnocení věci jakoby šlo o nepodstatné porušení smlouvy podle §346 obch. zák. V řízení však nebylo podle odvolacího soudu prokázáno, že by žalobkyně, která hodlala od kupní smlouvy odstoupit pro možné nepodstatné porušení smlouvy, stanovila žalované ve smyslu §346 obch. zák. dodatečně přiměřenou lhůtu k tomu, aby mohla své povinnosti splnit. Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyně neprokázala existenci zákonem předvídaných právních účinků odstoupení od smlouvy, proto kupní smlouva stále trvá, včetně vzájemných práv a povinností jejích účastníků, resp. tato mohla být zkonzumována splněním povinnosti žalované zaplatit dohodnutou kupní cenu formou zápočtů vzájemných pohledávek. Odvolací soud uzavřel, že není důvodný návrh na určení vlastnictví ke sporným nemovitostem se vzájemným návrhem na vrácení kupní ceny ze strany žalobkyně a rovněž tak na vyklizení předmětných nemovitostí.
Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem na vyřešení hmotněprávní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Za otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka považuje:
1) Spočívá-li porušení kupní smlouvy k nemovitosti uzavřené mezi podnikateli v nezaplacení podstatné části kupní smlouvy v penězích, kdy nastává okamžik prodlení, respektive je potřebné pro odstoupení vyzvat k doplacení „bez zbytečného odkladu“?
2) Spočívá-li porušení kupní smlouvy k nemovitosti v nezaplacení podstatné části kupní smlouvy v penězích, kdy nastává okamžik prodlení, pokud je kupní cena placena započtením a prodávající objektivně nemá možnost překontrolovat správnost úkonů?
3) Lze za výjimečných okolností považovat lhůtu bez zbytečného odkladu podle §346 odst. 1 zák. 513/1991 Sb. i lhůtu tříměsíční, případně čtyřměsíční, případně delší, zejména za situace, kdy je běh této lhůty navázán na právní jednání (právní úkon) třetí strany?
4) Spočívá-li porušení kupní smlouvy k nemovitosti v nezaplacení podstatné části kupní ceny, je potřebné poskytnutí dodatečné lhůty k plnění provést písemně?
5) Je nutné poskytovat dodatečnou dostatečně přiměřenou lhůtu ve smyslu §346 odst. 1 zák. 513/1991 Sb. pokud dlužník, který je v prodlení, zcela odmítne plnit?
Dovolatelka ve vztahu k otázkám 1, 2 a 3 poukázala na závěry Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), které byly přijaty v rozhodnutích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, řešící význam pojmu „bez zbytečného odkladu“. S ohledem na tuto judikaturu nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neodstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu, neboť má za to, že odvolací soud její případ nesubsumoval pod ty případy, u kterých je odůvodněno i to, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je i relativně delší.
Ve vztahu k otázkám 4 a 5 poukázala na závěry komentáře v právním programu ASPI s tím, že přiměřená dodatečná lhůta, jak ji zná §346 obch. zák., může být i nepřiměřeně krátká a v dané souvislosti namítá nesprávné hodnocení důkazů spočívající v opomenutí opakování a hodnocení některých, podle dovolatelky rozhodujících, důkazů.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyně je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí a ve nezbylých výrocích rozsudku soudu prvního stupně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, případně zamítnutí pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže na otázkách vymezených pod bodem 1 až 5 dovolání není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tyto otázky odvolací soud neřešil.
K otázce pod bodem 1) je třeba uvést, že soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že splatnost kupní ceny nastala ihned po vkladu vlastnictví předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí, tj. zpětně k 12. 2. 2007. Ke splatnosti pohledávky nebylo třeba výzvy k zaplacení kupní ceny. Žalobkyně podle zjištění soudů nepochybně věděla od 8. 3. 2007, kdy byl povolen vklad práva vlastnického ke sporným nemovitostem ve prospěch žalované, že splnila svoji povinnost převést na žalovanou předmětné nemovitosti s právními účinky ke dni 12. 2. 2007, a že od tohoto okamžiku měla žalovaná naopak bez zbytečného odkladu splnit svoji povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu žalobkyni. Skutková zjištění a závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, tudíž dovolací soud nemůže měnit skutkový závěr odvolacího soudu, k němuž soud dospěl na základě výše uvedených zjištění, že žalobkyně neodstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy se o porušení povinnosti žalované dozvěděla. Dovolatelkou předestřená otázka je založena na vlastních úvahách, které nejsou relevantní pro posouzení věci odvolacím soudem s ohledem na zjištěný skutkový stav.
K otázce položené dovolatelkou pod bodem 2) je rovněž nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není na této otázce založeno. Dovolatelka při formulaci otázky zaměňuje okamžik prodlení a zaplacení pohledávky započtením. Žalobkyně odstoupila od smlouvy až 10. 10. 2007, přitom vědomost o tom, že žalovaná porušila svou povinnost zaplatit kupní cenu formou několika zápočtů vzájemných pohledávek i s ohledem na zjištění, že žalovaná ještě v průběhu dubna vytýkala žalobkyni vady nemovitosti, měla žalobkyně nejpozději v průběhu května 2007.
Pokud se jedná o otázku položenou dovolatelkou pod bodem 3), je namístě konstatovat, že ze skutkových zjištění obou soudů nevyplývá, že by soudy shledaly nějaké výjimečné okolnosti pro posuzování lhůty „bez zbytečného odkladu“. Tato otázka je tedy založena na vlastních skutkových závěrech žalobkyně o výjimečnosti okolností v dané věci pro posuzování délky lhůty pro odstoupení od smlouvy, na nichž však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
K otázce dovolatelky pod bodem 4) je třeba nejprve připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že žalobkyně neposkytla žalované dodatečně přiměřenou lhůtu k plnění. Není proto relevantní otázkou, tj. otázkou řešenou odvolacím soudem, zda je třeba dodatečně přiměřenou lhůtu poskytnout v písemné formě. Tuto otázku ve smyslu písemného poskytnutí dané lhůty odvolací soud neřešil, proto nemůže tato otázka naplnit předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Co se týče otázky dovolatelky pod bodem 5), je založena na předestřené situaci, že dlužník, který je v prodlení, zcela odmítl plnit. Ze skutkových zjištění v dané věci však nevyplývá, že žalovaná prohlásila, že svůj závazek nesplní. Odvolací soud pouze dovodil, že žalobkyně mohla z jednání žalované nabýt dojmu, že žalovaná formou zápočtu nezaplatí kupní cenu.
Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
K námitkám dovolatelky uvedeným v závěru dovolání, jimiž podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů.
Není-li tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu