ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2812.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2812/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MAGNUM Karlovy Vary spol. s r.o. , se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1004, PSČ 360 01, IČO 47718081, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, PSČ 110 00, proti žalované Office Centre Korunní s.r.o., se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Korunní 810/104, objekt G, PSČ 101 00, IČO 27398366, zastoupené Mgr. Karolinou Panskou, advokátkou, se sídlem v Praze, Dejvická 998/52, PSČ 160 00, o zaplacení částky 141 312,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 141/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2016, č. j. 53 Co 256/2016-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. března 2016, č. j. 21 C 141/2012-128, zamítl žalobu na zaplacení částky 141 312,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 58 012,50 Kč od 24. dubna 2010 do zaplacení a z částky 83 300 Kč od 6. dubna 2011 do zaplacení, a to vše ve výši, která v každém jednotlivém pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního měsíce (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2016, č. j. 53 Co 256/2016-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že výše nákladů činí 77 101,20 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované vrátit jí z titulu bezdůvodného obohacení zaplacenou předmětnou částku za činnosti, které pro ni neprovedla, ačkoli se k tomu zavázala. Dle žalobkyně se žalovaná ústní dohodou zavázala, že zprostředkuje pro žalobkyni tvorbu webových stránek a právní servis potřebný pro zpracování smluv důležitých pro uskutečnění projektů a podnikatelských aktivit žalobkyně. Za zprostředkování tvorby webové prezentace zaplatila žalobkyně 58 012,50 Kč a za zprostředkování právního servisu zaplatila 83 300 Kč.
Odvolací soud označil jako v řízení neprokázané tvrzení žalobkyně, že byla uvedena v omyl tím, že se domnívala, že advokátka Kubinová při sepisu souboru smluv zastupovala její zájmy, nikoliv zájmy žalované, a že tedy žalobkyně v důsledku zaplatila za služby směřující proti jejím zájmům. Dle odvolacího soudu bylo v řízení na základě provedeného dokazování prokázáno, že žalobkyně věděla o tom, že plní za vypracování smluv pro obě účastnice. Žalobkyně naopak v řízení neprokázala, že jí nebylo poskytnuto plnění, které bylo dohodnuto. Žalobkyně dále v řízení před nalézacími soudy nezpochybnila uzavření smlouvy o tom, že jí žalovaná zprostředkuje tvorbu webových stránek, prokázána dále byla též výše nároku i to, že žalobkyně bez výhrad plnila. Část prezentace (v rozsahu plnění za ni) byla připravena, načež s ohledem na výsledky dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru a odvolací soud se s ním ztotožnil, že ani v této části žaloby neprokázala žalobkyně, že by jí poskytnuté plnění mělo představovat bezdůvodné obohacení žalované.
Dle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správným skutkovým i právním závěrům. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že pokud jde o právní zastoupení, byla mezi účastníky uzavřena inominátní smlouva dle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), která upravovala způsob zaplacení zpracování smluv mezi účastnicemi řízení uzavíranými. Jestliže žalobkyně na základě této dohody plnila, nejednalo se o plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“); žalobkyně věděla, za co platí. Dle soudu prvního stupně není porušením žádných pravidel advokátní etiky, že advokát vypracovává smlouvu pro obě strany sporu, zejména pokud mu strany přesně popíší, co chtějí sepsat a advokát zajistí, že smlouva bude sepsána a bude odpovídat právním předpisům. Platnost a závaznost dohody se posuzuje podle okamžiku jejího uzavření. Pokud jednání vedly dvě společnosti a jedna společnost vystavila druhé fakturu na zaplacení dlužné částky, vznikla povinnost uhradit závazek společnosti, tedy žalobkyni. Pokud případně jednatel žalobkyně jako fyzická osoba ze svých peněz následně zaplatil stejnou pohledávku podruhé, plnil bez právního důvodu; právo na vydání bezdůvodného obohacení svědčí tomu, kdo bezdůvodně plnil, tedy jednateli žalobkyně. Ve vztahu k druhé zaplacené faktuře soudy dospěly k závěru, že i v tomto případě byla mezi účastnicemi řízení platně uzavřena smlouva, která byla posouzena podle §577 obchodního zákoníku jako smlouva komisionářská. Smlouva byla uzavřena, nebyla uzavřena v rozporu se zákonem a na základě smlouvy bylo plněno. Ani v tomto případě se na plnění žalobkyně nemohou vztahovat ustanovení o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně plnila podle smlouvy, která nezanikla, plnila po právu a žalované nesvědčí povinnosti jí plnění vracet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice otázky subsidiarity bezdůvodného obohacení. Dle dovolatelky odvolací soud případ posoudil zcela výlučně podle ustanovení občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení a navzdory tomu, že dovodil existenci smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nezabýval se již otázkou, zda předmětná částka žalobkyni nepřísluší z jiného právního titulu, např. z titulu náhrady škody (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 4458/2014).
Žalobkyně má za to, že pokud by soud nižších stupňů zjistily, že žalobkyní poskytnuté plnění nebylo bezdůvodným obohacením žalované, ale jednalo se o plnění v rámci smluvního vztahu, měly se s ohledem na v dovolání tvrzené okolnosti podvodného jednání žalované zabývat dále tím, zda není možné předmětnou částku přiznat žalobkyni z titulu náhrady škody dle §424 občanského zákoníku, a to tím spíše, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení subsidiárním institutem vůči odpovědnosti za škodu. Soudy tak měly dle dovolatelky jednoznačně uložit žalované předmětnou částku k úhradě, když dovolatelka je přesvědčena o tom, že žalovaná se dopustila úmyslného jednání proti dobrým mravům, když žalobkyni de facto podvedla tím, že ji přivedla ke své advokátce jednající při sepisu smluv proti zájmům žalobkyně, nechala žalobkyni veškeré právní služby advokátky spočívající v sepisu předmětných smluv uhradit, a následně ji prostřednictvím té samé advokátky vyzvala k podpisu smluv, které byly pro žalobkyni mimořádně nevýhodné a hrozily jí z nich mnohamilionové sankce s tím, že pokud nepodepíše, učiní podání k soudu. V souvislosti s jednáním proti dobrým mravům citovala žalobkyně nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 21. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07.
Dle dovolatelky odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům, současně odvolacímu soudu vytkla, že napadené rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšším soudem v plném rozsahu zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 141 312,50 Kč s úroky z prodlení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dle odstavce 3 tohoto ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Žalobkyně v podaném dovolání konfrontuje soudy učiněná skutková zjištění s vlastním názorem na skutkový stav a předestírá Nejvyššímu soudu svůj pohled na skutkové okolnosti případu. Soudy nezjištěnými skutkovými okolnostmi pak podpírá (odůvodňuje) svá tvrzení o oprávněnosti dovolání i své přesvědčení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dle dovolatelky se měly soudy, pakliže dospěly k závěru, že plnění uhrazené žalobkyní žalované, nebylo bezdůvodným obohacením, ale jednalo se o plnění v rámci smluvního vztahu, s ohledem na dovolatelkou tvrzené okolnosti podvodného jednání žalované zabývat tím, zda není možné žalovanou částku přiznat žalobkyni z titulu náhrady škody.
Dovolatelka v dovolání cituje celkem tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se dovolací soud zabýval otázkou subsidiarity právní úpravy bezdůvodného obohacení vůči právní úpravě odpovědnosti z titulu náhrady škody či jiné právní úpravě, podle níž by bylo možné posoudit práva a povinnosti subjektů. Skutkově se však jedná o zcela odlišné případy, než je ten, který je předmětem tohoto řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu obecně vyplývá, že aplikace ustanovení občanského zákoníku týkající se bezdůvodného obohacení je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován jinými zákonnými normami. V rozsudku ze dne 3. července 2015, sp. zn. 4458/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že subsidiaritě bezdůvodného obohacení je nutno rozumět tak, že má-li jedna osoba proti druhé právo na poskytnutí žádaného plnění z titulu náhrady škody, nepodřizují se jejich vzájemné vztahy úpravě bezdůvodného obohacení, nýbrž ustanovením příslušných právních předpisů o náhradě škody. V dané věci pak Nejvyšší soud doplnil, že „pakliže je v napadeném rozsudku řečeno, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, jež by bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyň, byla tím očividně vyloučena eventualita, že by právní vztah mezi účastníky řízení spadal do rozsahu norem upravujících náhradu škody, a bylo tudíž nutno zabývat se otázkou, jestli se jejich poměr nemůže spravovat právním režimem bezdůvodného obohacení“. V předmětné věci odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu žalované (byť na jiném místě rozhodnutí výslovně uvedl, že jsou dány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu) a současně se nezabýval otázkou, zda není žalovaná pasivně věcně legitimovaná k vydání bezdůvodného obohacení. V nyní posuzované věci však odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro uznání nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení a současně se ze spisu nepodává, že by žalobkyně prokázala vznik škody ani protiprávní jednání žalované.
V rozhodnutí ze dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že právní úpravu bezdůvodného obohacení je třeba považovat za subsidiární a aplikovatelnou pouze tehdy, je-li naplněna některá ze skutkových podstat vymezených v §451 občanského zákoníku (popř. §454 občanského zákoníku) a není-li zároveň k dispozici zvláštní právní úprava, podle níž by bylo možné posoudit práva a povinnosti subjektů. V nyní posuzovaném případě však soudy nedospěly k závěru, že by žalobkyni svědčilo právo na poskytnutí žalovaného plnění z titulu náhrady škody, přičemž by její nárok posuzovaly jako bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud se konečně neodchýlil ani od závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, v němž dovolací soud odmítl námitku dovolatele, že částku zaplacenou za obraz, jež žalovaná vydávala za originální dílo P. K. (přičemž v řízení bylo prokázáno, že se jednalo o falzifikát), je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení, neboť se jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Nejvyšší soud v rozhodnutí v souvislosti s námitkou dovolatelky „pouze“ konstatoval, že „stejně jako v ostatních případech, v nichž určitá osoba nabude do svého vlastnictví objekt nevykazující vlastnosti deklarované a předpokládané při jeho nabytí, je tedy třeba se přidržet především norem na tyto situace výslovně dopadající, a nikoliv se bez dalšího uchylovat k úpravě bezdůvodného obohacení. Jak přiléhavě připomenul odvolací soud, bezdůvodné obohacení je pojímáno jako subsidiární institut, jehož aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními zákonnými normami.“
Vzhledem k tomu, že z napadeného rozsudku se nepodává, že by žalobkyni vznikla škoda, ani že by žalovaná jednala protiprávně, a nemohly tak být splněny předpoklady pro uplatnění nároku z titulu náhrady škody (z rozsudku nevyplývá, že by byly dány předpoklady pro uplatnění práva z jiného právního titulu), nelze dát dovolatelce za pravdu, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Povinnost soudu posoudit věc z jiného právního titulu než z titulu bezdůvodného obohacení by existovala, pokud by v řízení před nalézacími soudy vyšlo najevo, že jsou dány předpoklady pro posouzení nároku žalobkyně z jiného právního titulu. To ovšem ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá. Z napadeného rozsudku se naopak podává, že žalobkyně plnila na základě smluv, které nebyly uzavřeny v rozporu se zákonem, a že za plnění, které poskytla, získala ujednané protiplnění.
Nadto je třeba přihlédnout též k tomu, že dovolatelka svou obranu a své výtky vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem stavěla na předpokladu podvodného jednání žalované, které ovšem nebylo v řízení před nalézacími soudy prokázáno. Jak již bylo uvedeno výše, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Jelikož dovolatelka při své argumentaci obsažené v dovolání vycházela z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a současně jí citovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit, nedopadala na posuzovanou věc, bylo dovolání žalobkyně shledáno nepřípustným.
Přípustnost dovolání nemohly založit ani další námitky dovolatelky, jelikož směřovaly do skutkových zjištění nalézacích soudů, nikoli právního posouzení učiněného odvolacím soudem. Citovala-li dovolatelka nález Ústavního soudu, v němž vyložil, co se rozumí dobrými mravy, nevymezila v této souvislosti žádnou právní otázku, od níž by se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, navíc veškeré její výtky byly založeny na domnělém (v soudním řízení neprokázaném) podvodném jednání žalované, tudíž na skutkovém stavu, který neodpovídá zjištěním nalézacích soudů.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustné a dle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu