ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3388.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3388/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. T., identifikační číslo osoby 12767794, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Život 90, z. ú. se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 286/18, identifikační číslo osoby 00571709, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/14, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 181/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016, č. j. 12 Co 5/2015-683, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. května 2016, č. j. 12 Co 5/2015-702, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 1. 2004 do zaplacení a rozhodl též o povinností žalovaného a vedlejšího účastníka nahradit žalobci náklady řízení, které mu vznikly před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., jsa přesvědčen, že odvolací soud řešil otázky procesního i hmotného práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je podle žalovaného přípustné i proto, že některé otázky judikatura Nejvyššího soudu dosud neřešila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. V tomto návrhu ho podpořil vedlejší účastník.
Žalobce jen stručně navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou neprovedl výklad článku VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ze dne 1. srpna 2001, ve znění jejích dodatků, podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“), k čemuž jej zavázal již dovolací soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 7. srpna 2012, č. j. 32 Cdo 1798/2011-407. Dovolatel však přehlédl souvislosti, v nichž se v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu objevila výtka týkající se postupu podle §266 obch. zák. Dovolací soud tehdy rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. října 2010, č. j. 12 Co 226/2010-381, který žalobu, v níž žalobce uplatnil nárok na doplatek ceny díla, posoudil jako předčasnou pouze s odůvodněním, že článek VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ve znění jejího 3. dodatku (obsahující ujednání týkající se podmínek úhrady ceny díla) je třeba vykládat v kontextu s článkem XI. bodem 11.2., v němž si smluvní strany sjednaly osmiletou záruční dobu. Vzhledem k ujednání o záruce dovodil, že „splatnost částky 1 000 000 Kč označované jako zádržné“ dosud nenastala, protože podmínku odstranění vad (obsaženou v článku VIII) je třeba vykládat též ve vztahu k vadám skrytým, zjištěným v průběhu záruky. Nejvyšší soud uvedl především, že z rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec zřejmé, z jakého důvodu k tomuto závěru dospěl, není jasné, jak (podle §266 obch. zák.) vyložil projev vůle obsažený v ujednání, které je základem jeho úvahy, ani jak je právně posoudil. Argumentaci odvolacího soudu označil za vnitřně rozpornou a zdůraznil, že podmínku uplynutí záruční doby pro vznik nároku na zaplacení zbytku ceny díla si strany nesjednaly, naopak tento nárok vázaly na kolaudaci díla (vedle provedení veškerých prací, případně odstranění vad a nedodělků), tudíž argumentace o kontextu článku VIII a XI smlouvy v žádném případě nemůže obstát.
Z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne především výhrada vůči tomu, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí přijal zcela jiný závěr o vzniku nároku na cenu díla, než soud prvního stupně, aniž by z odůvodnění jeho rozsudku bylo jasné, jaké důvody ho k tomu vedly. Podstatná je rovněž v dřívějším rozsudku vyjádřená velmi zásadní pochybnost o tom, že by spolu články VIII a XI smlouvy mohly mít jakoukoli souvislost.
Odvolací soud v nyní posuzovaném rozhodnutí souvislost mezi těmito dvěma ujednáními v souladu se závěry Nejvyššího soudu právě uvedenými rovněž neshledal. Ze skutkových okolností, z nichž vycházel, neplyne, že by ujednání o ceně obsažené v čl. VIII, bod 8.1. smlouvy mohlo souviset též s jinými ujednáními ve smlouvě obsaženými. Vycházel-li odvolací soud za takové situace jen z výslovného znění článku VIII, bod 8.1., který, jak uvedl, podmiňuje úhradu doplatku ceny díla splněním tří kumulativních podmínek, totiž provedením veškerých prací, zkolaudováním a odstraněním případných vad a nedodělků, pak je jeho úvaha z tohoto zjištění plynoucí zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ta totiž povinnost výkladu právního úkonu podle §266 och. zák. ukládá soudům tehdy, jsou-li (mohou-li být) o výkladu právního úkonu pochybnosti (srov. např. též odvolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009). V daném případě tomu tak není. Odstranění vad a nedodělků je ve smlouvě uvedeno pouze jako jedna z podmínek doplatku ceny díla. (Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne rovněž, že se ztotožnil se závěrem, který přijal soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí, totiž že v čl. VIII jsou míněny vady zjevné, tj. vady zjištěné při předání díla.) Založil-li tedy odvolací soud své nynější rozhodnutí na úvaze z toho plynoucí, totiž že ze dvou možností výkladu článku VIII, bod 8.1 smlouvy, které definoval Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, přichází v úvahu ten, podle něhož je toto ujednání ujednáním o vzniku nároku na cenu díla podle §548 odst. 1 obch. zák., nelze tomuto závěru nic vytknout.
Podle dovolatele odvolací soud posoudil otázku dokončení a předání díla v rozporu s judikaturou, na kterou konkrétně odkazuje, v níž Nejvyšší soud prosazuje názor, že dílo není řádně dokončené ani tehdy, když je objednatel převezme. Oponuje též závěru, že požadovaná část ceny díla je „splatná“, byla-li splatnost vázána na odstranění vad a nedodělků, které, jak tvrdí, odstraněny nebyly. Nesprávné je tudíž podle něho též rozhodnutí o úrocích z prodlení. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že dílo bylo koncem roku 2013 předáno bez vad a bylo zkolaudováno. Z tohoto zjištění učinil závěr, že všechny kumulativní podmínky pro vznik nároku na cenu sjednané ve smlouvě byly splněny. Dovolatel tudíž ve vztahu ke vzniku nároku na cenu podsouvá dovolacímu soudu jiné skutkové zjištění, než z něhož vyšel odvolací soud ve svém závěru o vzniku nároku na cenu díla. Zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze jen dodat, že vznik nároku na cenu a její splatnost nejsou totožné pojmy, rozhodnutí odvolacího soudu se týká jen prvního z nich, na úvaze o splatnosti ceny díla odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, otázka splatnosti tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nemůže, stejně jako s tím související námitka, že žalobci nemohl vzniknout nárok na úroky z prodlení. Dovolatel, co se úroků z prodlení týče, nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle citovaného §237 o. s. ř., pouze polemizuje s odvolacím soudem, protože má jiný právní názor, odvíjející se od jiných závěrů o skutkovém stavu, než k nimž dospěl odvolací soud.
Další dovolatelem uplatněné námitky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, totiž nesprávné posouzení důkazního břemene, které tu kterou stranu tížilo, nesprávná aplikace §213 odst. 2 o. s. ř.‚ nesprávný způsob hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnost rozsudku či nepředvídatelnost rozhodnutí, jsou jen námitkami vůči procesním vadám, které však samy o sobě (i kdyby byly důvodné) přípustnost dovolání založit nemohou, není-li dovolání přípustné z jiného důvodu ( §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu