ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3809.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3809/2017-1182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně J. J. , zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na stráži 1306/5, proti žalované Z. L. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, o zaplacení ceny díla, smluvní pokuty a příslušenství, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 60/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 20 Co 254/2016-1134, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 8 C 60/2010-1043, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 8 C 60/2010-1124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.061.800 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.668,60 Kč (bod II. výroku), zamítl žalobu co do jistiny ve výši 94.650 Kč, úroků z prodlení v tomto výroku blíže specifikovaných a smluvní pokuty ve výši 617.984,17 Kč (bod III. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (bod V. a VI. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího rozsudku, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávné aplikaci §41 odst. 2 a §95 odst. 1 o. s. ř., konkrétně v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil přípis žalobkyně ze dne 6. 11. 2013, když jej na základě jeho obsahu považuje za změnu žaloby, ačkoliv jí ve skutečnosti není.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud při řešení otázky, zda podání ze dne 6. 11. 2013 lze z hlediska obsahu považovat za změnu žaloby dle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustálené judikatury soudů o změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. jde také tehdy, požaduje-li žalobce stále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2076/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2400/2010). Změnou návrhu ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. se rozumí též změna spočívající v tom, že žalobce požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005).
V projednávané věci žalobkyně v původní žalobě svůj nárok na zaplacení částky 1.156.450 Kč založila výhradně na tom, že jde o nedoplatek smluvené ceny díla s tím, že cena dle smlouvy o dílo činila 2.500.000 Kč a po odečtení nákladů vynaložených objednatelem ve výši 252.000 Kč (za okna a dveře) a plateb ze strany objednatele (žalované strany) ve výši 1.091.550 Kč činí nedoplatek částku 1.156.450 Kč (2.500.000 Kč – 252.000 Kč – 1.091.550 Kč). V žalobě bylo přitom výslovně uvedeno, že takto vypočtená cena nezohledňuje vícepráce.
V podání žalobkyně ze dne 6. 11. 2013, v němž nárok odůvodňuje nejen jako nedoplatek smluvní ceny 2.500.000 Kč sjednané ve smlouvě o dílo, ale – jako nová tvrzení – uvádí, že mezi účastníky smluvního vztahu došlo k dohodě o vícepracích, které nebyly uvedeny v projektové dokumentaci s tím, že tak došlo ke změně rozsahu díla, bez dohody o ceně za další práce (vícepráce), jejichž cenu vyčísluje částkou 947.907 Kč (s odkazem na znalecký posudek) a dále částkou 345.575 Kč (za práce, které specifikuje, včetně faktur, jimiž byly vyfakturovány). Nárok nyní specifikovala tak, že k sjednané ceně díla 2.500.000 Kč přičetla cenu za vícepráce, takže celková částka činila 3.793.482 Kč a od ní odečetla méněpráce (to, co platila žalovaná strana) ve výši 330.900 Kč. Žalobkyně tak tvrdila, že dohodnutá cena „díla“ činila 2.500.000 Kč, cena víceprací činila 1.293.482 Kč a po odečtení plnění ze strany žalované (méněprací) 330.900 Kč mělo být zaplaceno 3.462.582 Kč. Jelikož žalovaná strana podle žalobkyně uhradila pouze 1.570.600 Kč, rozdíl činil 1.891.982 Kč, z čehož však žalobkyně požadovala (jak uváděla „prozatím“) pouze původní částku 1.156.450 Kč.
Odvolací soud na základě porovnání obsahu původní žaloby s obsahem podání žalobkyně ze dne 6. 11. 2013 dospěl k závěru, že žalobkyně se oproti původní žalobě domáhá sice stejného plnění (ve stejné výši), avšak na základě (částečně) jiného skutkového stavu (skutkových tvrzení) oproti původní žalobě. Dle odvolacího soudu žalobkyně změnila (rozšířila) svá skutková tvrzení, když nově svůj nárok uplatňuje nejen jako nárok na doplacení sjednané ceny díla, ale současně i jako nárok na cenu zvýšenou – za práce provedené nad původně sjednaný rozsah díla (tzv. vícepráce). Uzavřel, že jestliže strana žalující původně požadovala jen rozdíl mezi částkou 2.500.000 Kč (sjednanou cenou díla za předmět díla dle smlouvy o dílo) a tím, co bylo – podle ní – plněno ze strany žalované, a v průběhu řízení začala uplatňovat uvedený rozdíl ve vztahu k sjednané ceně 2.500.000 Kč zvýšené o přiměřenou cenu za tzv. vícepráce na částku 3.462.582 Kč (po odečtení vlastních nákladů ze strany objednatele), jde nepochybně o změnu žaloby. Skutečnost, že žalobkyně (vědomě) nezměnila žalobní petit (ačkoliv doplněná skutková tvrzení odůvodňovala nárok na vyšší částku), nemá žádnou relevanci z hlediska posouzení podání žalobkyně ze dne 6. 11. 2013 soudem – podle jeho obsahu – jako změny žaloby spočívající v tom, že žalobkyně požaduje sice stejné plnění, ale na základě (zčásti) jiného skutkového stavu než vylíčeného v žalobě, doplněného o další rozhodující skutečnosti.
Uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí není přitom v rozporu ani s namítanými rozhodnutími dovolacího soudu, na která dovolatelka ve svém dovolání odkazuje.
V rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, Nejvyšší soud uvedl, že závěr formulovaný v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, který říká, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Kromě požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (že žalobce v žalobě navenek projevil vůli identifikovat skutek prostřednictvím skutkových údajů obsažených v konkrétní listině), je uplatnění uvedeného závěru namístě jen tehdy, neobsahuje-li potřebné vylíčení rozhodujících skutečností sama žaloba.
O takový případ se v posuzované věci nejedná. Ze žaloby ani neplyne, že by dovolatelka projevila vůli vylíčit některou z rozhodujících skutečností tak, že odkáže na její popis v některém z připojených listinných důkazů.
V rozsudku ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, Nejvyšší soud uvedl, že jestliže žalobce k výzvě soudu doplnil rozhodující skutečnosti o další údaj nutný k posouzení rozsahu jím poskytnutého plnění podle neplatné nájemní smlouvy, nezměnilo to nic na tom, že svůj nárok opírá stále o tentýž skutek (skutkový děj), který popsal v žalobě. Takový závěr však nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc. V uvedené věci ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobce požaduje plnění na základě jiného skutkového stavu věci, než jak ho vylíčil v žalobě, nedošlo. V dané věci bylo pro posouzení rozhodující, že nájemní smlouva, z níž žalobce dovozoval své právo na finanční plnění, byla posouzena jako neplatná a jiný důvod užívání nebytových prostor účastníky tvrzen nebyl. Dovolací soud dovodil, že není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud požadavek žalobce podle hmotněprávních norem upravujících bezdůvodného obohacení. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení byl pak žalobce povinen tvrdit a prokázat další skutečnost, a to rozsah plnění.
V usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, pak Nejvyšší soud dovodil, že posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
V usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1171/2003, Nejvyšší soud konstatoval, že změnou návrhu totiž není podání, kterým – k výzvě soudu – žalobce odstraňuje vady návrhu, jinak řečeno, změnit žalobu lze za předpokladu, že tato žaloba sama je bez vad, bránících jejímu projednání.
Jelikož řešení předkládané otázky není v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou, není dovolání žalobkyně přípustné.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu