ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3920.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3920/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Kariéra spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 184/2396, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 62583531, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti žalované Eaton Elektrotechnika s.r.o., se sídlem v Praze 9, Komárovská 2406/57, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49811894, zastoupené JUDr. Jiřím Šilarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 679/94, PSČ 120 00, o zaplacení částky 424 179,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 334/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 12 Co 400/2014-265, 12 Co 57/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.712,80 Kč k rukám Mgr. Pavla Baťka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení osmi různých peněžitých plnění, jež si nárokovala z titulu jednotlivě uzavřených smluv. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. 12 Co 243/2013-175, kterým bylo rozhodnuto o prvním odvolání v této věci, bylo odvolání co do částky 3 680 Kč s příslušenstvím odmítnuto. Předmětem sporu zůstaly částky 64 350 Kč s příslušenstvím, 50 700 Kč s příslušenstvím, 81 900 Kč s příslušenstvím, 87 609,60 Kč s příslušenstvím, 39 000 Kč s příslušenstvím, 77 220 Kč s příslušenstvím a 23 400 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 9 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 9 C 334/2012-214, zamítl žalobu na zaplacení částky 424 179,60 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 9 C 334/2012-239, byl rozsudek doplněn o výrok o náhradě nákladů státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila nárok na doplacení slevy ze sedmi (původně osmi) objednávek na uveřejnění inzerce. K objednávkám byly stranami podepsány cenové kalkulace, v nichž byla stanovena celková cena po slevě. Pod uvedením výše ceny bylo v cenové kalkulaci vždy uvedeno: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce.“ Ujednání o dofakturaci vyhodnotil soud prvního stupně jako rozvazovací podmínku podle §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dále se zabýval splatností vystavených faktur. Dovodil, že cenová kalkulace sice odkazuje na smluvní podmínky, ale žalobkyně netvrdila a v řízení nebyla jinak prokázána existence písemných smluvních podmínek, s nimiž by žalovaná při uzavření smlouvy byla seznámena. Žalovaná uzavření dohody o splatnosti vystavených faktur jednoznačně popřela, bylo proto na žalobkyni, aby dohodu prokázala, což však neučinila. Uzavřel proto, že žalobkyně nemohla na základě nedodržení lhůty splatnosti uvedené na faktuře uplatnit vůči žalované sankci spočívající v doplacení ceny inzerce. Dal za pravdu žalobkyni, která tvrdila, že nebyla-li lhůta splatnosti dohodnuta, měla žalovaná podle §340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), povinnost splnit závazek na výzvu žalobkyně. Dofakturace však byla vázána na dohodnutou splatnost a při neexistenci takové dohody nemohl nastat následek v podobě naplnění rozvazovací podmínky.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v této věci druhým rozsudkem ze dne 21. dubna 2015, č. j. 12 Co 400/2014-265, 12 Co 57/2015, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém I. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 424 179,60 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok pod bodem II) a státu (výrok pod bodem III).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil sporné ujednání jako rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., která v případě splnění sjednané hypotézy ruší původně sjednanou výši ceny (slevy). Ke splatnosti uvedl, že doba plnění není podstatnou náležitostí smlouvy a není-li sjednána, lze vycházet z ustanovení §340 obch. zák., tj. určí ji věřitel tím, že požaduje plnění. Splatnost byla v dané věci stanovena dohodou obou smluvních stran dostatečně určitě, jasně a srozumitelně, neboť byla závislá na vůli žalobkyně (věřitele), která po splnění závazku vystavila fakturu a stanovila dobu, v níž byla žalovaná povinna zaplatit dohodnutou cenu. Jinak řečeno strany se dohodly na tom, že žalovaná byla povinna uhradit plnou cenu tehdy, pokud se dostane do prodlení s úhradou ceny podle žalobkyní vystavené faktury a v ní stanovené splatnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení cen bez poskytnutých slev, neboť žalovaná plnila svou povinnost až po datech splatnosti žalobkyní vystavených faktur.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž napadá jeho první výrok v rozsahu částek 64 350 Kč, 50 700 Kč, 81 900 Kč, 87 609,60 Kč a 77 220 Kč a co do příslušenství z těchto částek, napadá též výroky o náhradě nákladů řízení. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od zákonných interpretačních pravidel při výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., ale i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou výslovně uvádí. Zpochybňuje postup odvolacího soudu při výkladu projevu vůle smluvních stran v ujednání, které zní „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce“. Je přesvědčena, že sporné ujednání odvolací soud nesprávně vyložil. Opomněl totiž, že nárok na dofakturaci je výslovně podmíněn nedodržením splatnosti dohodnuté, nikoli jednostranně stanovené žalobkyní. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu sporného ujednání nepostupoval podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., neboť nezkoumal skutečnou vůli stran v době uzavření smlouvy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a potvrzení prvního výrok rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Ve skutkově obdobných věcech rozhodoval Nejvyšší soud již několikrát, posuzoval mimo jiné platnost, resp. určitost sporného ujednání, tj. otázku, která souvisí též s problémem jeho výkladu, který předkládá v této věci dovolatel. Rozhodnutí Nejvyššího soudu byla rozdílná, proto bylo jedno z dovolání podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předloženo k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“). Velký senát poté v rozsudku ze dne 19. října 2016, sp. zn. 31 Cdo 2674/2014, řešil otázku, zda je předmětné sporné ujednání platné, a pokud ano, jaké právní následky vyvolává.
Velký senát poukázal ve svém rozsudku na jiný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013, v němž Nejvyšší soud sporné ujednání posuzoval jako smluvní pokutu a dospěl k právnímu názoru: „Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená při porušení, které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). Je-li zajišťovaná povinnost specifikována v dohodě o smluvní pokutě pouze tak, že nebude-li dodržena splatnost faktury, potom tato obecná formulace nesplňuje požadavek jednoznačného vymezení konkrétní zajišťované povinnosti, tj. výslovné uvedení účastníky sjednané splatnosti pohledávky. Z uvedeného ujednání není zřejmé, kdy dojde k porušení zajišťované povinnosti, neboť určení sjednané splatnosti pohledávky dohoda o smluvní pokutě neobsahuje.“
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu oproti tomu dospěl k závěru, že ujednání ve znění: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce.“, je dostatečně určitým ujednáním o smluvní pokutě, neboť si účastníci sjednali, že pokud nebude sjednaná cena v rozsahu slevy zaplacena včas, tedy pokud nebude dodržena splatnost (vycházející ze smluvních podmínek) faktury, jíž byla o slevu snížená sjednaná cena vyúčtována, bude zaplacena sankce ve výši poskytnuté slevy k plné ceně plnění. Uvedl dále, že smluvní pokutou bylo zajištěno splnění povinnosti zaplatit dohodnutou slevenou cenu v dohodnutém termínu. Vůle účastníků směřovala k tomu, že pokud bude cena za inzerci zaplacena včas, nebude odběratel sankcionován smluvní pokutou ve sjednané výši rovnající se poskytnuté slevě k plné úhradě inzerce. Jestliže by však dohodnutá cena s poskytnutou slevou nebyla zaplacena v dohodnutém termínu, tudíž by se odběratel dostal do prodlení se zaplacením ceny, došlo by k porušení smluvní povinnosti, a podle sjednaného ujednání je poskytovatel plnění oprávněn uplatnit nárok na zaplacení smluvní pokuty rovnající se rozdílu mezi tzv. základní cenou uvedenou v kalkulaci a cenou tzv. po slevě.
Z rozhodnutí velkého senátu vychází Nejvyšší soud i v této věci. Vzhledem k tomu však, že je vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), nemohl se zabývat charakterem sporného ujednání (tj. tím, zda jde o smluvní pokutu, nebo o ujednání o rozvazovací podmínce), protože ten dovolatelka nenapadá. Dovolatelka učinila předmětem dovolacího přezkumu pouze otázku výkladu projevu vůle účastníků týkající se splatnosti ceny. Tuto otázka však shora citovaným rozhodnutím vyřešil velký senát. Uvedené ujednání posoudil jako dostatečně určité a uzavřel, jak uvedeno, že vůle stran směřovala k zajištění včasné úhrady ceny, která byla (vycházejíc ze smluvních podmínek) fakturována. Jinak řečeno zajištěn byl závazek zaplatit včas, není tudíž podstatné, zda se na konkrétní splatnosti strany dohodly, a takto dohodnutý termín se projevil na faktuře, nebo strany vycházely (podle smluvních podmínek, tj. okolností, za nichž byla smlouva uzavřena) z toho, že splatnost bude určena v souladu s ustanovením §340 odst. 2 obch. zák., tedy bude vázána na výzvu věřitele k plnění peněžitého závazku. Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu