ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4071.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4071/2017-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ARITEVEN s.r.o. , se sídlem Praha 5- Malá Strana, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 01390121, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Chomutov, Blatenská 3218/83, proti žalované Skanska a.s. , se sídlem Praha 8 - Karlín, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, o zaplacení 2 730 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 227/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 51 Co 133/2017-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 51 Co 133/2017-261, výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C 227/2014-210, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 2 730 000 Kč s příslušenstvím a vymáhání pohledávky ve výši 1 200 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud explicitně řešena, protože institut postoupení smlouvy upravil v českém právu teprve zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v §1895 a násl. Za tuto otázku dovolatelka považuje: „Zda může smlouva být postoupena (a zda mohla být smlouva postoupena před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) osobě, která v době, kdy strana smlouvy o dílo (zhotovitel, tj. žalovaný) předem souhlasila s postoupením smlouvy, ještě neexistovala.“ Dovolatelka předeslala, že sice institut postoupení smlouvy upravil v českém právu teprve zákon č. 89/2012 Sb., ale že k postoupení smlouvy mohlo docházet i na základě předešlé právní úpravy, kdy smlouvu o postoupení smlouvy bylo možné uzavřít jako smlouvu nepojmenovanou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky - dále jen „Nejvyšší soud“ sp. zn. 32 Cdo 4863/2009), přičemž právě takovou smlouvu o postoupení smlouvy sjednal právní předchůdce žalobkyně ještě před účinností nového občanského zákoníku, jako smlouvu nepojmenovanou. Dovolatelka uvedla, že otázka týkající postoupení smlouvy nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena, ale má za to, že řešení předestřené otázky napovídá dosavadní judikatura týkající se postoupení práv, kterou však odvolací soud ignoroval, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 201/2004, 31 Cdo 1328/2007, 21 Cdo 5438/2007, 23 Cdo 2704/2012 a sp. zn. 1 Odon 112/97. Podle dovolatelky odvolací soud předloženou otázku nesprávně posoudil a domnívá se, že není žádného důvodu, aby se nabyvatelem práv (v dané věci žalobkyně) stala i taková osoba, která v době vzniku závazku ještě neexistovala, za situace kdy postoupená strana (v dané věci žalovaná) dala svůj souhlas s postoupením smlouvy předem. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Odo 1250/2005, sp. zn. 33 Cdo 597/2008, sp. zn. 33 Cdo 894/98 a 32 Odo 1326/2006) nesprávně posoudil dílčí otázku, zda vadně a pozdě realizované dílo bylo provedeno řádně a včas a zda tak došlo k zániku závazku splněním.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže na dovolatelkou předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení otázky výkladu projevu vůle účastníků, nikoliv na otázce, že by nemohlo dojít k postoupení práv a povinností ze smlouvy o dílo osobě, která v době, kdy strana smlouvy o dílo (tj. zhotovitel) předem souhlasila s postoupením smlouvy, ještě neexistovala. Odvolací soud v dané věci učinil závěr, že ve smyslu ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zejména s ohledem na odstavec 4 tohoto ustanovení, není žalobkyně v daném sporu aktivně legitimována k vymáhání smluvní pokuty, neboť na základě výkladového pravidla §266 odst. 4 obch. zák., za pomocí kterého se odstraňuje neurčité smluvní ujednání připouštějící různý výklad, dovodil, že smluvní ujednání účastníků směřovalo k tomu, že následný souhlas s postoupením práv a povinností žalované, jako zhotovitelky, nemusel býtdán pouze v případě postoupení na subjekt v době uzavření smlouvy existující, což žalobkyně v té době nebyla, neboť v té době ještě neexistovala a nebyla v té době subjektem ze skupiny objednatele, kterým byl s ohledem na výklad učiněný soudem prvního stupně podle §266 odst. 4 obch. zák., s nímž se odvolací soud ztotožnil, subjekt, který byl propojen majetkově, tak i osobnostně s právním předchůdcem žalobkyně. Navíc odvolací soud s ohledem na skutková zjištění, která nemohou podléhat dovolacímu přezkumu, učinil závěr, že účastníci smlouvy o dílo si již plnili, tudíž k převodu práv a povinností ze smlouvy nemohlo dojít.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek podoznačením 4/2014).
Není-li tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu