ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4114.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4114/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HELVOTT, s.r.o. , se sídlem Praha 4 - Nusle, Na Jezerce 1493/30, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25058029, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Mánesova 1374/53, proti žalované Elite Dental Prague, s.r.o. , se sídlem Praha 1, Na příkopě 583/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27907490, zastoupené Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, o zaplacení 227 142 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 30/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, č. j. 91 Co 517/2015-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalované podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, č. j. 91 Co 517/2015-228, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání uvedla pouze důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Nevymezila však, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatelka však žádnou takovou otázku neoznačila. Pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem založené na kritice hodnocení důkazů. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu