ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4149.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4149/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELVIP s.r.o. , se sídlem Hořovice, Pražská 988/35, PSČ 268 01, identifikační číslo osoby 63911612, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6c, proti žalované LIMES ROMANUS, SE , se sídlem Praha 1 - Malá Strana, Mostecká 273/21, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 24799220, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 31/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 1 Cmo 133/2016-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalované podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 11. 2016, č. j. 1 Cmo 133/2016-166, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 Cm 31/2015-141, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 16. 12. 2012 do zaplacení a náklady řízení, nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat. Dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání pouze uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny a že obdobné právní vztahy jsou v ustálené judikatuře dovolacího soudu řešeny odchylně, a zároveň požaduje, aby právní otázky, na jejichž řešení je napadený rozsudek odvolacího soudu založen, byly posouzeny dovolacím soudem jinak, neboť odvolací soud podle jejího názoru nesprávně právně posoudil uplatněný nárok na smluvní pokutu.
Nejvyšší soud ovšem již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelka však neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, kterou při uplatněném nároku na smluvní pokutu považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou, ani žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Dovolatelka žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezila a pouze rekapituluje skutkové okolnosti sporu, skutkové závěry soudu podrobuje kritice a nesouhlasí s právním posouzením nároku na smluvní pokutu s ohledem na právní posouzení platnosti kupní smlouvy, v níž byla smluvní pokuta platně sjednána.
K námitkám dovolatelky směřujících do nesprávného právního posouzení, založených na kritice skutkových zjištění ohledně specifikace převáděných nemovitostí a kritice hodnocení důkazů týkajících se určení předmětu kupní smlouvy, odstoupení od smlouvy a ujednání o zaplacení kupní ceny, je Nejvyšší soud nucen konstatovat (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že těmito námitkami nejsou naplněny předpoklady pro vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Navíc uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na výhradách ke skutkovému stavu věci učiněného odvolacím soudem a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako vadné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu