ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4406.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4406/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. G. , podnikatele se sídlem Kašperské Hory, Smetanova 361, PSČ 341 92, identifikační číslo osoby 14726971, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému Ing. P. F. , podnikateli se sídlem Strakonice - Přední Ptákovice, Povážská 291, PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 68784651, zastoupenému JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, o zaplacení 248 533,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 264/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 176/2015-201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Josefa Šťastného, advokáta se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 176/2015-201, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen soud prvního stupně) ze dne 26. 9. 2014, č. j. 47 Cm 264/2012-155, v části výroku II., ve které byla žaloba zamítnuta do částky 222 103,30 Kč s příslušenstvím a do zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % p.a. z částky 26 430,60 Kč za období od 21. 11. 2012 do 4. 2. 2013, a ve výroku III., jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení 106 271 Kč; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,45 % p.a. z částky 26 430,60 Kč od 5. 2. 2013 do zaplacení; výrokem III. konstatoval, že ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 26 430,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 5. 2. 2013 do zaplacení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 760 Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při posouzení žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě nákladů žalobce za nájem lešení, které mu žalovaný na stavbě neoprávněně zadržoval, dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť na stavbě žalovaného zůstalo trubkové lešení ve vlastnictví žalobce, jehož vydání žalovaný zadržel; zároveň se ale ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat tvrzení o rozsahu zadrženého trubkového lešení, tj. o rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného. Vyšel stejně jako soud prvního stupně ze závěru, že v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce odpovídající výši obvyklé ceny nájemného v daném čase a místě za komponenty lešení v rozsahu žalovaným uplatněného zadržovacího práva v květnu 2011, tj. za 10 ks trubek v délce 4 m, 8 ks trubek v délce 6m (stojky), 8 ks trubek o délce 6m (podélné trubky), 9 ks trubek o délce 2m, 6 ks spojek mezi trubkami a 36 ks tzv. žabek, což představuje 26 430,60 Kč. Odvolací soud proto potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 222 103,30 Kč s příslušenstvím, kdy konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobě vyhověl jen co do částky 26 430,60 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výše úroku z prodlení přiznaného soudem prvního stupně z částky 26 430,60 Kč, neboť výše zákonného úroku z prodlení z částky 26 430,60 Kč činila v době od 5. 2. 2013 nikoliv 7,05 %, ale 7,5 %. Odvolací soud potvrdil výrok soudu o náhradě nákladů řízení, které je žalobce povinen žalovanému zaplatit a žalovanému přiznal rovněž plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaný měl v řízení procesní neúspěch pouze v nepatrné výši.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním do výroku I. II. a IV. s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, při posouzení otázky výše peněžité náhrady při oprávněném uplatnění bezdůvodného obohacení. Podle dovolatele se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčen, že žalovaný má vydat bezdůvodné obohacení v rozsahu uplatněném žalobou, tedy v rozsahu, kdy k obohacení došlo, tj. v době po odstoupení žalobce od smlouvy, a nikoliv jen v rozsahu žalovaným uplatněného zadržovacího práva v květnu 2011, tj. v rozsahu 10 ks trubek v délce 4 m, 8 ks trubek v délce 6m (stojky), 8 ks trubek o délce 6m (podélné trubky), 9 ks trubek o délce 2m, 6 ks spojek mezi trubkami a 36 ks tzv. žabek, neboť z korespondence účastníků naopak vyplynulo, že zadržovací právo uplatnil žalovaný k celému trubkovému lešení a až v průběhu řízení účelově změnil svá skutková tvrzení o rozsahu zadržovacího práva. Podle žalobce soudy vzaly pro posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení za základ neprokázané tvrzení o množství trubkového lešení. Dovolatel brojí rovněž proti vyhodnocení otázky nákladů řízení, bylo-li prokázáno, že žalobce podal svůj žalobní návrh důvodně.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť je přesvědčen, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud se při řešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že žalobce nesouhlas s právním posouzením věci zakládá na zpochybňování skutkových zjištění soudů a na kritice hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,45 % p.a. z částky 26 430,60 Kč od 5. 2. 2013 do zaplacení, je nutno k této části dovolání konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.] Dovolání je tedy v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li výrokem II. odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalobce (dovolatele).
Namítá-li dále dovolatel, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, nelze tomuto dovolacímu tvrzení přisvědčit, neboť odvolací soud se plně řídil ve svém rozhodnutí závěrem uvedeného rozsudku, podle něhož se výše peněžité náhrady musí odvozovat od prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal, tudíž při posuzování výše peněžité náhrady nelze proto mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši peněžní náhrady za získané obohacení, ale při jejím určení je třeba vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění, přihlédnout k event. nedostatkům plnění. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže rozsah bezdůvodného plnění dovozoval ze zjištění obvyklé ceny nájmu komponentů lešení ve vlastnictví žalobce, které žalovaný žalobci po ukončení právního vztahu nevydal. Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním ohledně rozsahu komponentů lešení, brojí tím proti skutkovým zjištěním soudů a jejich hodnocení důkazů, přičemž nesprávné právní posouzení věci zakládá na vlastních skutkových závěrech. Námitky proti skutkovým zjištěním soudu, které nepodléhají dovolacímu přezkumu, a kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem však nepředstavují způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Navíc je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již ve svých předešlých rozhodnutích uvedl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolací námitkou proti výroku IV. odvolacího soudu o nesprávném právním posouzení náhrady nákladů řízení dovolatel rovněž nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jestliže dovolatel neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, tj. zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přitom již v mnoha svých předešlých rozhodnutích uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu