ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4446.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4446/2017-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce L. H., se sídlem v Třebíči, zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou, se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 764/50, PSČ 674 01, proti žalované ALCOMA a.s., se sídlem v Praze 10 - Záběhlicích, Vinšova 3276/11, PSČ 106 00, IČO 60472405, zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, PSČ 128 00, o zaplacení částky 335 686 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 193/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 25 Co 55/2017-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 15 C 193/2015-142, zamítl žalobu na zaplacení částky 335 686 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 25 Co 55/2017-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, „že se odvolací soud při řešení otázky odchýlil od dosud praktikovaného názoru a tedy ustálené praxe vyššího a tedy i dovolacího soudu“. Jako důvod dovolání uvedl dovolatel nesprávné právní posouzení věci. Vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi důkazy, které byly v řízení shromážděny, a odmítl vypracování znaleckého posudku. Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že plnil z titulu bezdůvodného obohacení, neboť od smlouvy dle zákona odstoupil a správně své plnění započetl proti pohledávce žalované.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Takový údaj se z dovolání nepodává, když z obsahu dovolání není především patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít. Dovolatel se spokojil s kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačil ani žádné rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud současně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Jak totiž Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Rovněž samotná vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu