ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4520.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4520/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Jiráskovo náměstí 816/4, PSČ 326 00, proti žalované Bamei, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Doudlebská 1046/8, PSČ 140 00, IČO 28942132, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 48/2012, o žalobcově dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2016, č. j. 14 Cmo 498/2014-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2016, č. j. 14 Cmo 498/2014-160, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2014, č. j. 14 Cm 48/2012-130, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) sp. zn. RSP 2214/11 ze dne 29. prosince 2011 a jímž žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v tom, že v rozhodčím řízení nebylo třeba účastníky poučovat o jiné právní kvalifikaci, ani o potřebě doplnit skutková tvrzení či označit důkazy podle §118 odst. 1 až 3 o. s. ř. Žalovaná se totiž od počátku domáhala zaplacení předmětné částky z titulu smluvní pokuty, odkazovala na příslušná ustanovení komisionářské smlouvy, rozhodčí soud na základě zjištěného skutkového stavu návrhu z téhož právního důvodu vyhověl. Žalobce se v rozhodčím řízení opakovaně obsáhle písemně vyjadřoval k argumentaci žalované a obsáhle brojil proti uplatněnému nároku i u všech jednání, která se konala a jichž se účastnil. Samotný nesouhlas účastníka se skutkovými zjištěními a právním posouzením rozhodčího soudu, ani to, že rozhodčí soud opomenul v rozhodčím nálezu odůvodnit, proč některé důkazy žalobcem navržené neprovedl, nezakládá překvapivost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí soud sice opomenul odůvodnit „neprovedení některých důkazů“, vyložil však, jaká zjištění učinil z provedených důkazů a jak zjištěný skutkový stav právně posoudil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou, jestliže ho nepoučil o svém odlišném právním názoru. Žalobce totiž od počátku namítal, že věc má být posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, rozhodčí soud však, aniž by žalobce upozornil, posuzoval věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Odvolací soud podle dovolatele posuzoval v rozporu s judikaturou též skutečnost, že rozhodce nezdůvodnil, proč neprovedl některé žalobcem navrhované důkazy (znalecký posudek k hodnotě převáděného obchodního podílu, účetnictví žalované), které žalobce navrhl a považoval je pro rozhodnutí za klíčové. Nutnost zdůvodnit, proč určitý důkaz v rozhodčím řízení nebyl proveden, přitom plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a též ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout, případně zamítnout. Je přesvědčena, že strany měly možnost přednést svá stanoviska při jednáních, která se konala, rozhodnutí bylo vydáno po zvážení všech jejich argumentů a důkazů, nebylo překvapivé. Povinnost poučovat účastníky podle §118a o. s. ř. rozhodčí soud nemá (z řádu Rozhodčího soudu, podle něhož měl být spor posuzován, neplyne) a není povinen ani zdůvodňovat, proč některý důkaz neprovedl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nebylo nutné a rozhodčí nález není překvapivý, jestliže bylo rozhodnuto o tomtéž nároku, jehož se žalovaná od počátku domáhala, vůči němuž se žalobce bránil a ohledně něhož obě strany navrhovaly důkazy, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí citoval (za všechny především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a v něm též citovaná judikatura). Žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, s nímž je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, co se poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. týče, na daný případ nedopadá; týkal se situace, v níž rozhodčí soud posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody přesto, že se strany domáhaly plnění ze smlouvy, aniž by jim však dal možnost tvrdit rozhodné skutečnosti, které bylo třeba vylíčit, měl-li být nárok přiznán z jiného titulu, než z něhož byl uplatněn. Tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolání je však přípustné z toho důvodu, že odvolací soud povinnost rozhodčího soudu účastníkům objasnit, proč neprovedl jimi navržené důkazy, posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž též důvodné.
Podle §18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ), mají strany v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Podle §31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat.
Otázku odnětí možnosti projednat věc před rozhodcem jako důvodu, pro který lze rozhodčí nález v soudním řízení zrušit, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Ustáleně rozhoduje v tom smyslu, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v §31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 ZRŘ. Znamená to, že při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.
Již v usnesení ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006, Nejvyšší soud uvedl, že odnětí možnosti jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede všechny navržené důkazy, odůvodní-li, proč je neprovedl. Tento závěr vztáhl Nejvyšší soud na postavení účastníků rozhodčího řízení a na výklad §31 písm. e) ZRŘ. V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, dovolací soud uvedl, opíraje se o závěry odborné literatury (Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193), že krom možnosti dostatečně v rozhodčím řízení argumentovat a vyjádřit se k tvrzením protistrany je dalším nezbytným požadavkem (pro zachování rovného postavení stran v rozhodčím řízení), aby straně byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy, ale je i provést, nejsou-li pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné. Nebyl-li důkazní návrh některé ze stran přijat, je třeba, aby rozhodci uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v dalším rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, obdobně argumentoval v rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, a dalších. Nejvyšší soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit ani v tomto případě.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že rozhodčí soud, aniž by tento svůj postup jakkoli v průběhu řízení zdůvodnil, některé ze žalobcem navržených důkazů neprovedl (žalobce v dovolání hovoří mj. o navrhovaném znaleckém posudku souvisejícím s hodnotou převáděného obchodního podílu či účetní závěrce společnosti, jejíž obchodní podíl byl převáděn). Při úvaze o tom, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu, se soud musí omezit výlučně na úvahy pohybující se v rovině procesního práva. Úvaha o tom, zda by určitý důkaz byl či nebyl pro konkrétní rozhodnutí podstatný (tj. zda mohl nějakým způsobem ovlivnit věcné rozhodnutí rozhodce), již z této roviny vybočuje. Pro posouzení, zda rozhodce dal oběma stranám stejnou příležitost k uplatnění jejich práv, je však podstatné zjistit, zda takto uvažoval sám rozhodce, tj. zda z hlediska jejich důkazní síly a významu pro rozhodnutí posoudil všechny důkazy, které mu strany předložily.
Z uvedeného plyne, že z hlediska žalobcem uplatněného přípustného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud je proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je právním názorem dovolacího soudu vázán (§243a odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu