ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.535.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 535/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Ing. M. F. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalovaným 1) STARSTAV s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Dubeč, Netlucká 25, identifikační číslo osoby 63074419, 2) V. L., oba zastoupeni JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, o zaplacení částky 433.324 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 12 Co 57/2016-829, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.916 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 29. 9. 2015, č. j. 46 C 2/2007-769, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 433.324 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (bod II. a III. výroku). Dále rozhodl, že se žalobci vrací přeplatek zálohy složené na náklady znaleckého posudku (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 153.021,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (první výrok). Dále uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rovněž rozhodl o povinnosti žalobce i žalovaných zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti zamítavé části prvního výroku, podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaní vyjádřili tak, že navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval tím, zda dovolání obsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel v dovolání nevymezil právní otázku, na které by napadené rozhodnutí spočívalo a která dle jeho mínění splňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., ani se k přípustnosti svého dovolání nijak nevyjádřil. Pouze uvedl, že přípustnost svého dovolání opírá o ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud „hodnotil důkazy diametrálně odlišně, nesdělil svůj předběžný názor a listinami neopakoval důkaz, aby měl účastník možnost se k nim vyjádřit a zaujmout procesní postoj“, přičemž uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Poukazuje-li nadto dovolatel v této souvislosti na ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., §213b o. s. ř. a §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva a svou polemikou s procesním postupem soudu dovolatel nedostál ani požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatel tedy nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 o. s. ř. Jeho dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohl dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatel neučinil a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání s odkazem na §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu