ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5448.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5448/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobce E. M., místem podnikání v Jihlavě, Červené domky 111/38, identifikační číslo osoby 13407261, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalovanému L. H., místem podnikání v Praze 17 – Řepy, Makovského 1142/9, identifikační číslo osoby 67667759, zastoupeného Mgr. Ondřejem Surgou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, o zaplacení částky 311.123,56 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 59/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 1 Cmo 63/2016-400, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 10 Cm 59/2010-359, zamítl žalobu o zaplacení částky 311.123,56 Kč (bod I. výroku), uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovanému (bod II. výroku) a státu (bod III. výroku).
Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním.
V průběhu odvolacího řízení žalobce podáním doručeným odvolacímu soudu dne 16. 8. 2016 oznámil, že smlouvou ze dne 16. 8. 2016 postoupil panu Ľ. Ď., pohledávku za žalovaným ve výši 311.123,56 Kč s příslušenstvím, která je předmětem řízení. Z tohoto důvodu žalobce navrhl, aby odvolací soud připustil, aby na jeho místo do řízení vstoupil nabyvatel pohledávky – výše uvedená fyzická osoba – jako nabyvatel práva. Ke svému návrhu žalobce připojil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 16. 8. 2016 a odpovídající souhlas nabyvatele práva (postupníka) se vstupem do řízení na místo žalobce.
Odvolací soud návrhu podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v záhlaví označeným usnesením vyhověl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání. Dovolatel co do přípustnosti odkazuje na §238a o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odkazuje v dovolání na okolnosti postoupení pohledávky, resp. návrhu na záměnu účastníků, které dle jeho názoru ve svém souhrnu osvědčují závěr, že účelem postoupení pohledávky je výlučně snaha žalobce vyhnout se povinnosti hradit náklady řízení, resp. učinit takovou pohledávku žalovaného nedobytnou. Dovolatel odkazuje na příslušnou judikaturu dovolacího soudu, ze které dovozuje, že jsou dány důvody, aby návrhu na procesní nástupnictví nebylo vyhověno.
K dovolání žalovaného se vyjádřil původní žalobce E. M. s tím, že vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Vzhledem k tomu, že o vstupu do řízení podle §107a o. s. ř. bylo rozhodnuto v průběhu odvolacího řízení, je dovolání přípustné.
Dovolání však není důvodné.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec první). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec druhý). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec třetí).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).
Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže), uzavřel Nejvyšší soud v R 46/2012.
K posledně uvedenému závěru se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, za mnohá např. usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012.
Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř.) tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí (již) soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud nepochybil, vyhověl-li návrhu žalobce na připuštění procesního nástupnictví na jeho straně. Postup odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry v souladu. Ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu dle §107a o. s. ř. se z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávaly. Z odůvodnění odvolacího soudu je nadto patrné, že odvolací soud ve své úvaze o tom, zda jinak formálně bezvadnému procesnímu návrhu dle §107a o. s. ř. vyhoví, vycházel i z právních závěrů, které dovolací soud vyslovil ve shora odkazovaných rozhodnutích. Odvolacímu soudu pak nelze ničeho vytknout, pokud dospěl k závěru, že nejsou patrné zvláštní okolnosti na straně žalobce nasvědčující zneužití postoupení pohledávky. Ani ze skutečností, které tvrdí dovolatel v dovolání, ostatně žádná nepochybná hrozba zneužití postoupení pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení neplyne.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu