ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.549.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 549/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně SICO RENT s. r. o. , se sídlem v Jenštejně, Vinořská 96, identifikační číslo osoby 28957857, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované CZ BAUSAN, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Hanusova 843/35, identifikační číslo osoby 26192616, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Motol, U hrušky 63/8, o zaplacení částky 696 292 Kč s příslušenstvím a částky 352 777,68 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 ECm 42/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 6 Cmo 282/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 25 ECm 42/2013-146, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 469 409 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu na zaplacení částky 226 883 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě ušlého zisku částku 175 988,62 Kč (bod III. výroku), zamítl žalobu na zaplacení ušlého zisku co do částky 176 789,06 Kč (bod IV. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V., VI. a VII. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 6 Cmo 282/2015-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, výslovně „výrok I. i výrok II.“, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013). Proto námitka dovolatelky, kterou brojí proti závěru obecných soudů o tom, že následný prodej plošin nemá vliv na ušlý zisk, když zastává názor, že „v okamžiku, kdy se žalobce (pronajímatel) dobrovolně rozhodne zbavit se dříve pronajímané věci, projevuje svůj úmysl s touto věcí nadále nedosahovat zisku z jejího pronájmu“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na takto předložené právní otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud vyhověl nároku žalobkyně na ušlý zisk za období, kdy nebylo možné pracovní plošiny žalobkyně (pronajímatele) pronajímat z důvodu, že je žalovaná vrátila poškozené, znečištěné a s omezenou funkčností. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla pronajímané stroje po provedení oprav prodat, je zde z hlediska náhrady škody v podobě ušlého zisku bez významu, když ušlý zisk byl žalobkyni přiznán po dobu omezené funkčnosti plošin, a nikoliv po provedení oprav. Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného právního posouzení otázky spoluzavinění, neboť určující pro závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu bylo, že vzniku škod by mohlo zabránit pouze dodržování smluvních ujednání ze strany žalované, a to zejména zakrýváním strojů v průběhu prací ochrannou fólií.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, „pokud i přes průtahy v řízení“, k nimž mělo docházet v důsledku jednání žalobkyně – „žalobce zdržoval svou liknavostí a nečinností průběh soudního jednání, když nevyhovoval výzvám nalézacího soudu, resp. jim vyhovoval opožděně“ – nebyla adekvátně ponížena výše příslušenství tak, „aby spravedlivě reflektovala funkci úroků z prodlení a neumožňovala jeho umělé navyšování prostřednictvím prodlužování délky soudního řízení žalobcem“. K otázce přiměřenosti příslušenství se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3653/2009, usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 98/2008), v nichž vedle jiného vyjádřil názor, že na nepřiměřenost příslušenství nelze usuzovat z jeho celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Pokud odvolací soud uvedl, že jestliže žalovaná dobrovolně neplnila ani poté, co se žalobkyně se svým nárokem obrátila na soud, jde další přirůstání příslušenství pouze na její vrub, není tak možno dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, respektive že se jedná o otázku neřešenou.
Dovolatelka dále namítá, že „okamžik úhrady servisních faktur představuje okamžik zmenšení majetku žalobce o úplatu za opravu zdvíhacích plošin a teprve od tohoto okamžiku lze uvažovat o úhradě úroků z prodlení“. Toto její tvrzení však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž nárok na náhradu škody způsobené na věci nevzniká až vynaložením prostředků na odstranění škody, ale již tehdy, kdy došlo ke snížení její hodnoty v důsledku jednání žalované (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1568/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 552/2003).
Polemizuje-li konečně dovolatelka se skutkovými zjištěními odvolacího soudu („žalobce neprokázal skutečnost a okamžik úhrady faktur za servis zdvíhacích plošin“), pak tyto námitky dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu