ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5540.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5540/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně TRUSTAV s. r. o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchov, K Popelce 2399/4, identifikační číslo osoby 25031716 , zastoupené Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem v Praze 7 - Holešovice, V Závětří 1478/6, proti žalované MM Projekt Litvínov v. o. s. , se sídlem v Litvínově, nám. Míru 588, identifikační číslo osoby 47785012, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o zaplacení 710 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 35/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 Cmo 47/2015-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 33 Cm 35/2004-207, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 527 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 183 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 75 659,50 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 Cmo 47/2015-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem II. a III. potvrdil a ve výroku pod bodem I. jej potvrdil v rozsahu částky 527 000 Kč s příslušenstvím tvořícím 2 % úroky p. a. od 1. 10. 2003 do 29. 11. 2008 a od 23. 10. 2012 do zaplacení; v rozsahu 2 % úroků p. a. z částky 527 000 Kč od 30. 11. 2008 do 22. 10. 2012 jej změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka aplikace ustanovení má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul pro nepřípustnost, případně zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje; resp. je-li tvrzeno, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostála, neboť dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Tou nemůže být ani argument dovolatelky o tom, že předmětné ustanovení mandátní smlouvy o odměně neodkazuje na uzavření kupní smlouvy, ale pouze na její vyhotovení. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že stanovení konečné výše úplaty bylo podmíněno uzavřením kupní smlouvy či alespoň budoucí kupní smlouvy), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky dovolatelky o tom, že „pokud se soudy zabývají skutečnostmi, které účastníci netvrdí, nevymezují je jako předmět sporu ani je nijak nerozporují, nepřípustně zasahují do zásady smluvní volnosti vůle účastníků vymezit právní rámec soudního sporu“, a že „během celého řízení soudy ani jednou nesplnily poučovací povinnost ohledně právního názoru“. V této části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu