ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5700.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5700/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. A., rozené V., podnikatelky se sídlem v Chocenicích, Chocenice 45, IČO 71589252 , zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalovanému Západočeskému konzumnímu družstvu Plzeň se sídlem v Plzni, Poděbradova 1389/31, IČO 00031976, zastoupenému JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, o zaplacení částky 120 000 Kč vedené u Okresního soudu v Plzni – město pod sp. zn. 28 C 190/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2016, č. j. 25 Co 70/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 227 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň – město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. prosince 2015, č.j. 28 C 190/2014-120, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 73 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 2016, č.j. 25 Co 70/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka nikde v dovolání nevymezila právní otázku, na které by napadené rozhodnutí spočívalo a která dle jejího mínění splňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., ani se k přípustnosti svého dovolání nijak nevyjádřila. Dovolatelka pouze uvedla několik námitek ohledně toho, že odvolací soud podle jejího názoru věc nesprávně právně posoudil, avšak u žádné z těchto námitek neuvedla, že by se mělo jednat o právní otázku, která by měla dle mínění dovolatelky naplňovat kritéria uvedená v §237 o. s. ř. Dovolatelka dále namítala nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem a také to, že neprovedl důkazy, které žalobkyně navrhovala.
K nutnosti vymezení právní otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu