ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5722.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5722/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Spielberk Office Center, spol. s r.o. , se sídlem v Humpolci, Central Trade Park D1 1571, PSČ 396 01, IČO 28084501 , zastoupené Mgr. Veronikou Prokopovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Dlouhá 730/35, PSČ 110 00, proti žalované STAR FITNESS, s.r.o. , se sídlem v Brně - Židenicích, Gajdošova 4392/7, PSČ 615 00, IČO 26289482 , zastoupené Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou se sídlem v Brně, Gajdošova 7, PSČ 615 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 123/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2016, č. j. 18 Co 71/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Kamily Klvačové, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 42 C 123/2015-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR dne 13. března 2015, sp. zn. Rsp 54/15 (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem vidí splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a to nikoli pouhou citací zákonného ustanovení, ale tak, aby zřetelně a jasně vymezil, při řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, které žalobkyně podává, je však jen polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí v závěru, že rozhodčí nález, jehož zrušení se domáhala, je přezkoumatelný a přesvědčivý. Vymezuje se vůči rozhodnutí odvolacího soudu a odkazuje v té souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, které považuje „za přiléhavé co do jeho dílčích závěrů“, zároveň však připouští, že si je vědoma, že „skutkový stav s projednávanou věcí není totožný“. Cituje pasáž, v níž Nejvyšší soud zdůraznil nutnost vypořádat se v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodčího nálezu nejen s provedenými důkazy, ale též s těmi důkazy, které provedeny nebyly, a objasnit důvody, které k odmítnutí důkazních návrhů vedly. Uvádí, že rozhodčí soud její důkazy „ignoroval“. Na jiném místě svého dovolání však uvádí, že všechny důkazy, které označila, byly v rozhodčím řízení provedeny, ale jen formálně (že jí bylo umožněno předložit své vyjádření, včetně důkazních návrhů, důkazní návrhy byly „zjednodušené čteny na ústním jednání a byly vyjmenovány v odůvodnění rozhodčího nálezu“), a dále pak s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že procesní postupy mají být naplněny, nikoli pouze formálně dodrženy a že „hodnocení důkazů“ v rozhodčím nálezu nemůže být jednostranné.
Dovolatelka neformuluje žádnou otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné, a ani z obsahu jejího dovolání, které je vnitřně rozporné, nelze dovodit, kterou konkrétní právní otázku dovolacímu soudu vlastně k řešení předkládá. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3, větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.)
Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že dovolací lhůta již uplynula a vady proto nelze odstranit (§241b odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolací soud dovolání pro tyto vady odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh a jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu