ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5921.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5921/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EUROTYRES s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Hostivaři, Štěrboholská 1476/85, PSČ 102 00, IČO 27063160, zastoupené Mgr. Lukášem Koukalem, advokátem, se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Jugoslávská 768/9, PSČ 613 00, proti žalované RONAL CR s.r.o. , se sídlem v Jičíně – Valdické Předměstí, Jungmannova 1117, PSČ 506 01, IČO 49812106, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Starém Městě, Plátenářská 191/2, PSČ 110 00, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 59/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. srpna 2016, č. j. 47 Co 107/2016–347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Novotného, advokáta, se sídlem v Praze 1, Starém Městě, Plátenářská 191/2, PSČ 110 00.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, č. j. 11 C 59/2014 – 292, zamítl žalobu na vydání movitých věcí (palety s disky kol, dva kusy ocelových palet a 16 kusů EVPS proložek; výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 47 Co 107/2016 – 347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Dovolatelka má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho přípustnost shledává v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Přestože žalobkyně ve svém dovolání výslovně neformulovala konkrétní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu a která má být dovolacím soudem vyřešena dle dovolatelky jinak, z dovolání je patrno, že předmětnou otázkou je, zda má být na právní poměry a z nich vycházející práva a povinnosti vzniklé před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), použita vyvratitelná právní domněnka dobré víry v souladu s ustanovením §7 občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §3030 občanského zákoníku. Dovolatelka citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, ve kterém dovolací soud dospěl k výkladu §3030 občanského zákoníku, který je dle dovolatelky nesprávný a na nějž ve svém rozsudku odkázal rovněž soud prvního stupně a odvolací soud. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné dospěl k závěru, že „vznik právních vztahů (poměrů) a práv a povinnosti z nich vzniklých v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 občanského zákoníku, neboť žádné z ustanovení §1 až 14 občanského zákoníku – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 občanského zákoníku nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 občanského zákoníku na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).“
Dovolatelka se naopak ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013. V tomto rozhodnutí vyložil dovolací soud ustanovení §3030 občanského zákoníku tak, že při posuzování právních vztahů vzniklých před nabytím účinnosti občanského zákoníku je třeba přihlédnout k ustanovením hlavy I občanského zákoníku (konkrétně k ustanovením §2 a §6 občanského zákoníku). Tento výklad je dle dovolatelky správný a zcela v souladu s dikcí dotčeného přechodného ustanovení občanského zákoníku i důvodovou zprávou k občanskému zákoníku.
Dovolatelka dále uvedla, že i kdyby soud přistoupil k dle dovolatelky nesprávné aplikaci ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“) a kladl tak na žalobkyni požadavek, aby před soudem prokázala svou dobrou víru v okamžiku koupě movitých věcí, má dovolatelka za to, že tomuto požadavku plně vyhověla. Žalobkyně dle svého názoru před soudy obou stupňů prokázala, že neměla jediný důvod pochybovat o tom, že prodávající je řádným vlastníkem prodávaných disků kol, a tudíž že byl oprávněn převést vlastnické právo k nim.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, dle které není dovolání přípustné, jelikož není dán dovolací důvod tvrzený žalobkyní, když odvolací soud při řešení předmětné otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalovaná namítala, že byl-li by přijat dovolatelkou prosazovaný výklad, docházelo by k porušení ústavně zakotvenému zákazu retroaktivity tak, jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3612/2014.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně nepřípustným, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na dovolatelkou vymezené právní otázce. Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, jak tvrdí dovolatelka, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno dobré víry a před soudem svou dobrou víru neprokázala. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že měl stejně jako on za to, že žalobkyně svým jednáním při nabývání hliníkových disků kol (včetně palet a proložek) nenaplnila hypotézu §446 obchodního zákoníku a nebyla v dobré víře, že nabývá toto zboží od vlastníka nebo osoby, která je oprávněná s tímto zbožím disponovat. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nevyhověl žalobkyni nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno dobré víry, ale proto, že z řízení jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně měla mít oprávněné pochybnosti při nabývání konkrétních hliníkových disků kol o tom, že prodávající nemá minimálně oprávnění s takovým zbožím nakládat.
Přestože se odvolací soud shodl se soudem prvního stupně v otázce neaplikování presumpce dobré víry u žalobkyně dle §7 občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §3030 občanského zákoníku, napadené rozhodnutí na tomto právním názoru, jak výše uvedeno, nezávisí.
Dovolatelka dále namítá, že v dobré víře ve smyslu ustanovení §446 obchodního zákoníku byla. Ohledně této námitky však dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů neshledal dovolání žalované přípustné, a proto jej dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29 března 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu