ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.700.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 700/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Kraj Vysočina , Jihlava, Žižkova 57, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 70890749, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované D.I.S., spol. s r.o. , se sídlem Brno, Křižíkova 3009/72a, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 46975616, zastoupené JUDr. Zdeňkem Solařem, advokátem se sídlem Brno, Tučkova 778/7, o zaplacení 11 400 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 127/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2016, č. j. 8 Cmo 146/2014-497, takto:
I. Dovolání žalobce a žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 8 Cmo 146/2014-497, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 Cm 127/2008-335, v napadeném výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 850 000 Kč a ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 5 550 000 Kč a ve výroku III. o povinnosti žalobce zaplatit žalované na nákladech řízení 8 972,15 Kč; výrokem II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty je odůvodněná jen co do výše 5 850 000 Kč, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že na prodlení žalované s předáním díla podle smlouvy o dílo ze dne 2. 12. 2005, ve znění jejích dodatků, mělo vliv prodlení žalobce s plněním jeho povinností, když bylo zjištěno, že žalobce nezajistil obslužné komunikace, nevyřídil dočasný zábor pro provizorní komunikaci, nezajistil včasnou přeložku sdělovacích kabelů a též z důvodu zjištění kontaminovaného materiálu na stavbě a opožděného předání staveniště. Odvolací soud konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o délce prodlení žalované vyvolané předchozím prodlením žalobce se opírá o znalecký posudek prof. Ing. Karla Pospíšila, který dospěl k závěru, že prodlení z důvodu na straně žalobce činilo 141 dnů, a o další zjištění soudu, z nichž vyplynulo, že na vrub žalobce je možno přičíst jen 8 dnů zdržení stavby pro opožděné předání staveniště, místo znalcem dovozovaných 23 dnů. Odvolací soud považoval znalecký posudek za přesvědčivý, kdy znalec v rámci svého výslechu vyložil, jak dospěl k hodnotám prodlení v posudku uvedených. Odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně převzal do svých skutkových zjištění závěry znaleckého posudku o délce prodlení, nelze tomuto postupu nic vytýkat, neboť soud v rámci vlastního posouzení doby prodlení zhotovitele, vyvolané prodlením objednatele, nemůže tuto dobu určit bez znaleckého posouzení, s ohledem na nedostatek potřebných znalostí ze stavebnictví. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně v souladu s §365 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a s ohledem na skutková zjištění ohledně délky prodlení správně dovodil, že žalovaná nebyla v prodlení po dobu, kdy nemohla plnit svůj závazek v důsledku prodlení žalobce, a proto je odůvodněný uplatněný nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty pro prodlení žalované s dokončením stavby jen v rozsahu, jak správně stanovil soud prvního stupně. Konstatoval, že pochybení soudu prvního stupně, který posuzoval argumentaci žalované, že prodlení bylo dílem vyvoláno vyšší mocí, se na rozhodnutí nijak neodrazilo, jestliže ji soud odmítl, byť soud nevzal v úvahu kogentní ustanovení §365 obch. zák. určující, že dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele, kdy uvedené kogentní ustanovení nepředpokládá jiné důvody pro určení délky prodlení, než jak jsou uvedeny v tomto ustanovení, tedy ani důvody vyšší moci. Odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vyšel ze zjištění obsahu ujednání účastníků o smluvní pokutě v čl. III. bodu 3.5 smlouvy o dílo, v němž si strany sjednaly, že zhotovitel neodpovídá za prodlení z provedení díla způsobené vyšší mocí, zásahem třetích osob, rozhodnutím státní správy a samosprávy apod., pokud takový zásah či rozhodnutí nezavinil, a dovodil závěr, že tato dohoda nepochybně zahrnuje i ujednání, že za takto vzniklé prodlení žalované (zhotovitelky), nenáleží žalobci právo uplatňovat smluvní pokutu. Odvolací soud poukázal na ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. s tím, že uvedené ujednání vykládá k tíží žalobce, který jeho znění navrhl, jak v řízení vyšlo najevo. Předmětné ujednání o smluvní pokutě považoval odvolací s ohledem na ustanovení §300 obch. zák. za platné. Odmítl argumentaci žalobce, že toto ujednání je neplatné s námitkou, že není zařazeno do oddílu XI smlouvy o dílo s názvem Smluvní pokuty, kam by podle logiky věci zařazeno být mělo, v němž si strany sjednaly, že v případě nedodržení dohodnutého termínu plnění se zhotovitel zavazuje uhradit objednateli smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč za každý i jen započatý den prodlení. Odvolací soud s ohledem na své právní závěry rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce v dovolání uvedl, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že procesní otázka zjišťování a prokazování příčinné souvislosti mezi prodlením jeho, jako objednatele, s plněním některé ze smluvních povinností, a prodlením žalované, jako zhotovitelky, s předáním díla, byla posouzena nesprávně, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 23 Cdo 830/2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008 a 23 Cdo 1752/2007 s tím, že soudy pominuly nutnost konstatování příčinné souvislosti při kombinaci prodlení obou smluvních stran při posuzování nároku na smluvní pokutu, což je v rozporu s uvedenou judikaturou. Zároveň má žalobce za to, že otázky příčinné souvislosti ve vztahu mezi zjištěným prodlením ze strany žalobce, jako objednatele, a prodlením žalované, jako zhotovitelky, s předáním díla, je otázkou právní, která nebyla v judikatuře adekvátně řešena, stejně jako otázka, zda může soud svěřit posouzení otázky příčinné souvislosti znalci a bez vlastních úvah o této otázce odkázat na jeho zjištění. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda ujednání, jehož předmětem je vyloučení odpovědnosti zhotovitele za prodlení způsobené vyšší mocí a faktory nezávislými na jednání stran, vylučuje uplatnění nároku na smluvní pokutu i v případě prodlení druhé strany s plněním jiné smluvní povinnosti. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání v čl. III. bodu 3.5. smlouvy je platné ujednání modifikující postavení stran upravené v §300 obch. zák. Žalobce nesouhlasí ani s použitím výkladu jednání účastníků ohledně smluvní pokuty podle §266 odst. 4 obch. zák. Na závěr dovolání žalobce namítá nesprávné právní posouzení nároku na příslušenství.
Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve včas podaném dovolání rovněž navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaná polemizuje se závěry znaleckého posudku a se závěry soudu o délce prodlení. Nesprávné právní posouzení spatřuje i v závěru o platnosti ujednání a rozhodnutí o smluvní pokutě.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud nejprve přezkoumával přípustnost dovolání žalobce. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 850 000 Kč, je nutno k této části dovolání žalobce konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.] Dovolání žalobce je tedy v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí výroku I. odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalobce.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ani ve zbývající části dovolání není dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné. Namítá-li žalobce, že procesní otázka zjišťování a prokazování příčinné souvislosti mezi prodlením jeho, jako objednatele - s plněním některé ze smluvních povinností, a prodlením žalované, jako zhotovitelky - s předáním díla, byla posouzena v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 830/2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008 a 23 Cdo 1752/2007, neboť soudy pominuly nutnost konstatování příčinné souvislosti při kombinaci prodlení obou smluvních stran při posuzování nároku na smluvní pokutu, je nutno konstatovat, že žalobce k řešené otázce odvolacím soudem, tj. nároku na smluvní pokutu s ohledem na délku prodlení žalobkyně posuzované podle §365 obch. zák. s přihlédnutím ke zjištěné délce prodlení žalované s plněním smluvních povinností, žalobce žádnou konkrétní právní otázku neformuloval. Nejvyšší soud se přitom k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Žalobcem předestřené otázky jsou založeny pouze na kritice konkrétního procesního postupu soudu, kritice postupu odvolacího soudu při dokazování a hodnocení důkazů. Pokud jsou však obsahem dovolání námitky k případnému nesprávnému hodnocení důkazů, založené na zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu, není těmito námitkami vymezena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a není ani uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které žalobce spatřuje v nedostatcích soudu při vedení dokazování.
K dovolání žalované je nucen Nejvyšší soud nejprve přijmout závěr, že dovolání žalované podané do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 5 550 000 Kč, není subjektivně přípustné, neboť tím, že byla žaloba v části co do 5 550 000 Kč zamítnuta, nenastala v poměrech žalované žádná újma (srov. výklad výše a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž, jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn - tzv. subjektivní přípustnost - pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší).
Dovolací soud dále přezkoumával, zda je dovolání žalované přípustné podle §237 o. s. ř. v části, v níž žalovaná brojí proti dalším částem rozsudku odvolacího soudu, mimo část výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně. Žalovaná ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci, neuvedla však, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015. V daném případě by dovolání žalované mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Žalovaná však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce i žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu