ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.920.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 920/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., IČO 61767557, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, PSČ 110 00, proti žalovanému M. K., IČO 74231715, zastoupenému JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Šumavě 2242/4, PSČ 150 00, o zaplacení částky 349 645 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 94/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2016, č. j. 25 Co 253/2016-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám JUDr. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 29. dubna 2016, č. j. 9 C 94/2014-254, zastavil řízení o zaplacení částky 10 135 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 339 510 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 28. března 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 21. října 2016, č. j. 25 Co 253/2016-297, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body II a III, potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že „právní otázky v tomto sporu mají být řešeny jinak a rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v dokazování, tedy odvolací soud vzal za zjištěné něco, co ve spise obsažené není“. Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá podle dovolatele postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a s tím také souvisí nesprávné právní hodnocení otázky zásadního právního významu. Dovolatel především popírá existenci smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a žalobcem, její existenci nelze podle jeho názoru dovozovat ze skutečnosti, že žalobce na stavbě pracoval a odvedl „jakási blíže neurčená plnění a výkony“. Smlouvu označil za „zastřený úkon“ a poukázal na okolnost, že nebyla dohodnuta cena díla a podle jeho názoru ani předmět smlouvy o dílo. Podle jeho názoru chyběly právnímu úkonu uzavření smlouvy o dílo základní náležitosti vzniku takové smlouvy, takže jej nelze vykládat podle výkladových pravidel stanovených v §266 obch. zák., když výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nikoliv projev vůle doplňovat. To podle dovolatele učinil odvolací soud. Odvolacímu soudu také vytkl, že se nezabýval námitkou žalovaného, že pasivně legitimovaným subjektem je podle dovolatele společnost DOZORSTAV s.r.o. V doplnění dovolání podaného v dovolací lhůtě žalovaný namítl nesprávné posouzení věrohodnosti svědků odvolacím soudem a napadl výrok o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
V replice dovolatele k vyjádření žalobce k dovolání vyjádřil dovolatel svůj nesouhlas se skutkovými tvrzeními i právními závěry, které žalobce ve vyjádření uvedl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „právní otázky v tomto sporu mají být vyřešeny jinak …“. Nejvyšší soud však již dříve judikoval (např. v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak vyplývá z dosavadní judikatury, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014 a další). V nyní posuzované věci však žalovaný nevymezil, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit.
Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje dále v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. V této souvislosti namítl, že tento rozpor spočívá v tom, že za řádné označení díla ve smlouvě není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno pouze obecně za situace, kdy cena díla sjednána nebyla.
Takové skutkové zjištění ohledně předmětu smlouvy o dílo však odvolací soud nepřijal; vyšel z jiného skutkového zjištění, a sice že se strany dohodly na provedení prací klempířských, tesařských a pokrývačských na akci zateplení mateřské školky v rozsahu potřebném pro rekonstrukci a tento rozsah díla byl dán zpracovanou projektovou dokumentací a výkazem výměr. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu sice nedošlo k dohodě o ceně díla, vůle účastníků však směřovala k uzavření smlouvy o dílo bez dohody o ceně díla.
Závěr odvolacího soudu tedy není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z uvedeného je však zřejmé, že dovolatel napadá skutková zjištění odvolacího soudu a současně si vytváří svůj vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Ohledně posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil také situaci, že by mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. Nárok žalobce posoudil jako opodstatněný i za těchto okolností, a to z titulu bezdůvodného obohacení spočívající v poskytnutí plnění žalovanému ve výši stanovené znaleckým posudkem. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatel nenapadl.
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Pokud se týká dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, dovolatel v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento nedostatek již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání v pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné podle §243c odst., 1 věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu