ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1331.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1331/2017-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. G. J. – S. , a b) G. A. J., obou zastoupených Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalované: Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci 2116/15, IČO : 64827232, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 139/2008, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.941 Kč k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně a) podala dovolání do výroků I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 20 C 139/2008-430, (ve spojení s usnesením ze dne 8. 7. 2016, č. j. 20 C 139/2008-448), v zamítavých výrocích ohledně částky 26.080,93 eur s příslušenstvím a placení částky 835,33 eur měsíčně počínaje červnem 2008. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o jejím nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti spočívá na nesprávném právním posouzení a je v rozporu s ustanovením §447 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť i „nezaměstnanci“ náleží po ukončení léčení odškodnění ztráty na výdělku, která je způsobena vedle trvalých následků (snížení její výdělečné schopnosti o 26 %) i situací na trhu práce v Nizozemí, kde žalobkyně žije, a možnosti zaměstnání osob s trvalými následky jsou tam velmi omezené. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadená část rozsudku odvolacího soudu má být rozhodnuta jinak, v její prospěch. Uvádí, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je shodně upraven v §447 odst. 1 obč. zák. i v §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), přičemž při škodě na zdraví způsobené v souvislosti s výkonem pracovní činnosti v zaměstnaneckém poměru je náhrada v určité výši poskytována, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, 21 Cdo 3689/2012, 21 Cdo 1/2015. Dovozuje, že ochrana a náhrada škody by jí měla být poskytnuta ve stejném rozsahu, bez ohledu na to, zda pro trvalé následky a situaci na trhu práce utrpěla ztrátu na výdělku jako zaměstnanec nebo bez souvislosti s plněním svých pracovních povinností, neboť nepřiznáním náhrady za ztrátu na výdělku ve srovnání se zaměstnancem byla porušena její ústavní práva, došlo tak k neodůvodněné diskriminaci a takové rozhodnutí porušuje zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a legitimního očekávání účastníků, jak o tom pojednávají nálezy Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Vyvracela důvody dovolání s tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je napadený rozsudek v souladu, zatímco dovolatelka neoznačila žádné opačné rozhodnutí, a za situace že nárok žalobkyně je upraven občanským zákoníkem, není důvodu dovolávat se právní úpravy v jiném zákoně, jež pro jiné právní vztahy mezi zaměstnancem a jeho zaměstavatelem stanoví jiné právní podmínky pro náhradu škody způsobené nemocí z povolání nebo pracovním úrazem.
Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák. byla posouzena jinak.
V důsledku trvalých následků poškození zdraví nemohla žalobkyně a) vykonávat své původní zaměstnání, byla shledána invalidní v rozsahu 26 %, nepříslušel jí tedy invalidní důchod a pro nedostatek pracovních příležitostí nebyla zaměstnána. Právní názor odvolacího soudu, že nedostatek pracovních příležitostí, který je způsoben situací na trhu práce v Nizozemském království, není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně a), za které odpovídá žalovaná, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod č. 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2703/2009, rozsudek ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010) vyslovil závěr, že nedosahuje-li poškozený výdělku z důvodu situace na trhu práce, a nikoliv z důvodu poklesu jeho pracovní způsobilosti následkem úrazu způsobeného škůdcem, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z vlastní výdělečné činnosti, a to ani jako náhrada za ztrátu na výdělku podle §447 obč. zák., ani jako ušlý zisk ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák.
Domnívá-li se dovolatelka s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu o nárocích zaměstnanců na náhradu škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, že byla porušena zásada rovnosti a že je diskriminující, když občanskoprávní úprava náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není totožná s úpravou dle zákoníku práce, přehlíží zákonodárcem zjevně zamýšlenou odlišnost občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, odůvodněnou zvýšenou právní ochranou, jež přísluší zaměstnanci jakožto slabší straně. Uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se řídí ustanovením §447 obč. zák. a není ani v tomto případě důvod posuzovat jej po právní stránce podle pracovněprávních předpisů ani se odklonit od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení není naplněn, dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 16.180 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše zvýšeno o 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 19.941 Kč.
Vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu