ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1371.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 1371/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. Č. , zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 129, IČO 70099618, o 174.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 375/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 7. 2014, č. j. 10 C 375/2013-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 10 C 375/2013-33, zamítl žalobu na zaplacení 174.403,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 10. 1. 1996 při dopravní nehodě utrpěl újmu na zdraví; po skončení pracovní neschopnosti musel vynakládat zvýšenou námahu, aby dosáhl původního výdělku v zaměstnání. Česká pojištovna, a. s., mu proto na základě soudního smíru žalobce se škůdcem schváleného dne 13. 2. 2009 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 538/2005 vyplácela vždy zpětně za kalendářní rok náhrady, a to až do roku 2012, kdy odmítla zaplatit náhradu za rok 2011 poté, co vlastním šetřením zjistila, že žalobce již zvýšenou námahu nevynakládá. Žalovaná Česká kancelář pojistitelů, na kterou podle §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), přešla práva a povinnosti dřívějšího pojistitele odpovědnosti řidiče, který způsobil dopravní nehodu (Česká pojišťovna, a. s.), vznesla námitku promlčení. Soud za použití §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet nejpozději po skončení kalendářního měsíce následujícího po lednu 2011 (první měsíc, kdy Česká pojišťovna, a. s., neuspokojila nárok žalobce), tj. 1. 3. 2011. Protože žaloba byla podána dne 20. 12. 2013, je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčen jako celek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a stejně jako on dovodil, že promlčení se neřídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, neboť se nejedná o nárok na pojistné plnění ve smyslu §16 odst. 2 tohoto zákona, ale o nárok na náhradu škody z dopravní nehody, který žalovaná uspokojuje jako pojistitel škůdce ve smyslu §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále též jen „vyhláška“); na promlčení nároku proto dopadá ustanovení §106 obč. zák. Odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by mělo být uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soudy nesprávně interpretovaly vztah škody a pojistné události, v závislosti na tom nesprávně posoudily i promlčecí dobu a námitku porušení dobrých mravů, a konečně nesprávně použily judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005, který na tento případ nedopadá. Dovolatel namítá, že jeho nárok byl škodou jen ve vztahu ke škůdci samému, vůči žalované (pojistitel škůdce) se pak jedná již o nárok na pojistné plnění, což dovozuje z §3 písm. b) a u) zákona o pojistné smlouvě ve spojení s §6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb. Tuto skutečnost podle dovolatele potvrzuje i sama žalovaná (popř. Česká pojišťovna, a. s.), která v řadě písemností uvádí, že hradí nikoliv škodu, ale nárok z pojistného plnění, neboť žalovaná žalobci žádnou škodu nezpůsobila. Proto je pro posouzení promlčení nároku rozhodný režim §8 zákona o pojistné smlouvě. Dovolatel dále namítá, že jeho nárok nemohl být promlčen jako celek. Rozsudek sp. zn. 25 Cdo 401/2005 se vztahoval na situaci, kdy nárok nebyl vůbec nikdy uplatněn, oproti tomu nárok žalobce proti škůdci byl pravomocně přiznán soudem a žalovanou proplácen do doby, než platby zastavila. Při správném výkladu a aplikaci pojmů pojistného plnění nemohlo dojít k promlčení celého nároku, neboť by to znamenalo absurdní stav, kdy vynechání jediné náhrady, která by byla promlčena, by vedlo k tomu, že žádné další splatné náhrady by už nemohl poškozený nikdy uplatnit. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě z 18. 12. 2013 rozšířené podáním ze dne 14. 1. 2014 vyhoví v celém rozsahu, a v tom směru žalovanou zavázal k náhradám podle posledního žalobního petitu, včetně nákladů řízení před soudy všech stupňů, alternativně navrhuje postup podle §243e o. s. ř.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vytkla dovolateli, že účelově mění právní kvalifikaci svých nároků, neboť uplatnil nárok na náhradu škody zřejmě podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., dopravní nehoda se však stala dne 10. 1. 1996, proto je nárok na pojistné plnění nutno posuzovat podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., jejíž §7 stanoví, že žalovaný nemá právo na plnění proti pojišťovně (mimo v zákoně vyjmenovaných výjimek, o které se v tomto případě nejedná), a přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli proto není dán. Žalovaná rovněž dodává, že o nároku dovolatele nebylo vydáno vykonatelné soudní rozhodnutí, neboť ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 538/2005 byl pouze uzavřen soudní smír, nebyl však založen závazek žalované hradit dovolateli náhradu do budoucna. Žalovaná má za to, že pokud dovolatel posuzuje svůj nárok jako nárok na pojistné plnění, není v tomto případě dána její pasivní legitimace a žalobce měl nárok uplatnit proti škůdci. Nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že každoroční škoda žalobce na zvýšené námaze, je pojistnou událostí, tou je pouze dopravní nehoda, ze které vznikla žalobci škoda v podobě zvýšení námahy. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 11. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a je z tohoto důvodu i opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 1 o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle §27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), u škodných událostí, které nastaly před 1. lednem 2000, a nároků z nich vzniklých se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
S ohledem na datum dopravní nehody se použijí příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 492/1991 Sb., a to i vzhledem k přechodnému ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, který s účinností od 1. 1. 2005 zrušil ustanovení §104 a celou část osmou hlavy patnácté obč. zák., týkající se pojištění; toto přechodné ustanovení vztahuje použití dosavadních předpisů na pojistné smlouvy uzavřené za jejich účinnosti.
Pro správné posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení je třeba vyjasnit charakter a právní povahu uplatněného nároku. K námitce žalované nutno uvést, že právní kvalifikace je věcí soudu, a protože není povinností žalobce svůj nárok podřazovat konkrétnímu zákonnému ustanovení, nelze mu důvodně vytýkat případnou nejednotnost či změnu názoru, jestliže tak přesto učiní. V první řadě je zřejmé, že žalobci vznikl v důsledku zranění při dopravní nehodě nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Náhrada se poskytuje peněžitým důchodem, který lze přiznat jako tzv. rentu do budoucna. Jedná se o opětující se plnění, pro něž stejně jako pro jiná obdobná plnění (úroky z prodlení, poplatek z prodlení, výživné a další) je charakteristické, že dávky mají být vypláceny v určité době i v budoucnu po rozhodnutí soudu, aniž by musely nastat další právní skutečnosti. Obecně platí, že stejně jako všechny ostatní nároky z titulu náhrady škody se promlčuje i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nebyl-li uplatněn v subjektivní promlčecí době, jež běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá; takto se promlčuje nárok jako takový, tedy jako celek. Občanský zákoník totiž na rozdíl od zákoníku práce nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikovaný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). V pracovněprávních vztazích se oproti tomu (srov. §261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., účinného do 31. 12. 2006, či §271t zákona č. 262/2006, účinného od 1. 1. 2007) nepromlčují práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody nebo nemajetkové újmy na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých; práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
V občanskoprávních vztazích se tedy sice nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (§447 obč. zák.) promlčuje jako celek, ovšem je třeba rozlišovat mezi promlčením samotného nároku s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci. Promlčení nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění vyplývající z tohoto nároku, který byl uplatněn včas a nepromlčel se, se pak již neposuzuje podle §106 obč. zák., nýbrž vzhledem k §110 odst. 3 obč. zák. podle obecného ustanovení §101 obč. zák., jež stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014).
Není proto správný závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku jako celku uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí doby od okamžiku, kdy Česká pojišťovna, a. s., přestala poskytovat dříve proplácenou náhradu v situaci, že žalobce nárok na náhradu škody úspěšně uplatnil u soudu proti škůdci (řidiči, který zavinil dopravní nehodu).
Dovolací důvod uplatněný žalobcem je naplněn, protože soud odvolací i soud prvního stupně posoudily promlčení nároku nesprávně (podle nesprávného právního předpisu). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu