ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1413.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1413/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem úřadu Praha 10, Vršovická 68, zastoupené JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 892/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 21 Co 481/2008-298, takto:
Dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 21 Co 481/2008-298, ohledně 2.410.400 Kč a úroku z prodlení z částky 410.400 Kč se zamítá ; v části potvrzujícího výroku ohledně úroku z prodlení z částky 2.000.000 Kč se rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, a to na základě tvrzení, že po podání léku Sulfametoxydinu v roce 1975 došlo u ní k vyvolání Lyellova syndromu s trvalým poškozením zdraví.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č. j. 16 C 477/2003-265, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4.083.014 Kč a 423,34 EUR s příslušenstvím, dále jí uložil platit žalobkyni od 1. 7. 2008 měsíční rentu 18.193 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla odškodněna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 10. 1984, sp. zn. 16 C 77/76, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 1979 částkou 319.500 Kč vyplacenou Obvodním ústavem národního zdraví Praha 10, který byl shledán odpovědným za vznik škody na zdraví žalobkyně. Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví proti žalované jako právní nástupkyni OÚNZ Praha 10 s tvrzením, že u ní došlo v roce 2002 k podstatnému zhoršení zdravotního stavu. Soud zjistil, že ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně došlo v roce 2002 poté, kdy se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Soud shledal, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění není promlčen, neboť žaloba byla podána dne 2. 12. 2003, tedy před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Při úvaze o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vyšel ze znaleckých posudků z odvětví očního lékařství a psychiatrie, postupoval podle §444 odst. 1 obč. zák. a §5 odst. 2 a §7 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a po odečtení dříve stanoveného bodového ohodnocení podle rozsudku ze dne 29. 10. 1984 stanovil náhradu za ztížení společenského uplatnění částkou 410.400 Kč. Soud shledal, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a náhradu za ztížení společenského uplatnění proto zvýšil o 2.000.000 Kč, tedy celkem přiznal žalobkyni za ztížení společenského uplatnění 2.410.400 Kč. Dále žalobkyni přiznal náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 12. 2001 do 30. 6. 2008 ve výši 1.615.000 Kč včetně renty ve výši 18.193 Kč měsíčně od 1. 7. 2008, částku 81.900 Kč představující náklady spojené s léčením a péčí za dobu od 15. 6. 2002 do 31. 7. 2007 a částku 423,34 EUR jako náhradu nákladů spojených s léčením a za nákup léků v Německu. Žalobkyni též přiznal cestovné ve výši 84.945 Kč za dopravu na trase Harrachov – Praha a zpět.
K odvolání žalované byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 21 Co 481/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 2.410.400 Kč s příslušenstvím potvrzen, ve zbývajícím rozsahu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, pokud jde o nárok na odškodnění nově vzniklého ztížení společenského uplatnění, a neshledal důvodnou námitku promlčení tohoto nároku. Odvolání žalované v části, jíž byl napaden výrok přiznávající žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna, shledal odvolací soud důvodným, neboť napadený výrok se opíral o pouhé spekulace. Za nepřezkoumatelný označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nákladům spojeným s léčbou žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu – do všech jeho výroků – podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, a uplatnila v něm důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení, tj. počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť žaloba byla podána v prosinci 2003, ale z provedených důkazů vyplývá, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně došlo již v polovině 90. let, ne-li dříve. Odvolací soud též podle ní nesprávně posoudil promlčení nároku v části zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 2.000.000 Kč, k jehož uplatnění došlo teprve dne 18. 7. 2008, tj. téměř po pěti letech od podání žaloby. Dovolatelka nesouhlasila s přiznáním úroku z prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť splatnost této náhrady nastává až vykonatelností soudního rozhodnutí. Neztotožnila se také s provedeným odpočtem shodných položek pro přiznání výše odškodného a namítla, že žalobkyně byla odškodněna dvakrát za stejné položky včetně jejich navýšení. Vadu řízení spatřovala v tom, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10, což vedlo k nedostatku pasivní věcně legitimace a způsobilosti žalované být účastníkem řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů a rekapitulovala vývoj svého zdravotního stavu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010-369, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl (s poukazem na ustálenou judikaturu) k závěru, že ke stavení promlčecí doby může dojít jen ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn. V dalším rozsahu uplatněném až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby již po vznesení námitky promlčení nelze nárok přiznat. Jestliže tedy stěžovatelka uplatnila v žalobě doručené soudu dne 2. 12. 2003 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000 Kč a poté (po uplynutí promlčecí doby) svůj nárok postupně rozšiřovala, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že takové rozšíření žaloby je z hlediska posouzení námitky promlčení bez významu.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010-369, podala žalobkyně ústavní stížnost, neboť nesouhlasila se závěrem dovolacího soudu, že v její věci lhůta pro rozšíření žaloby – specifikaci základu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, včetně nároku na mimořádné zvýšení, uplynula marně, tedy se závěrem, že tento její nárok nad částku 500.000 Kč je promlčen.
Ústavní soud shledal námitku žalobkyně důvodnou a rozsudek dovolacího soudu nálezem ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, zrušil. Závěr Nejvyššího soudu o promlčení nároku shledal Ústavní soud neodůvodněným s tím, že žalobkyně řádně uplatnila v žalobě nárok na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění a takový nárok je na rozdíl od nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, ohledně kterého se primárně vychází z bodového ohodnocení ve smyslu §7 vyhlášky č. 440/2001, zcela na úvaze soudu, kterému dává §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. možnost překročit bodové ohodnocení a přihlédnout k mimořádným okolnostem, zejména k závažnosti způsobené škody na zdraví, k možnosti vyléčení či eliminace způsobené škody, tzn. zda v důsledku poškození je poškozená omezena ve svém způsobu života a jestli je nucena k pravidelným kontrolám u lékařů, dalším operativním zákrokům či se v důsledku poškození zdraví stala alespoň do určité míry závislá na přístrojovém vybavení. K závěru o existenci podmínek pro zvýšení odškodnění může soud dojít též i bez návrhu. Ústavní soud uzavřel, že nárok žalobkyně na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nebyl v části přesahující původně žalovanou částku promlčen a takto definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení v částce 2.000.000 Kč, tedy násobku, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy.
Nejvyšší soud, v dané věci vázán právními názory vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 (srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné není a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) je třeba, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je z povahy věci způsobilý založit zásadně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], výjimečně též vada řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], pokud je výrazem střetu názorů na výklad procesního práva. Naopak nezpůsobilý je dovolací důvod založený na kritice skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). K případným zmatečnostním vadám
a vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že značná část jejích námitek se týká toho, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, pokud jde o dobu, kdy došlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, a namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu především v otázce skutkových zjištění. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a její výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při úvaze o tom, jak se do stanovení náhrady za nově vzniklé ztížení společenského uplatnění promítne již pravomocně přiznané odškodnění, odvolací soud vyšel
z jednoznačného znění §5 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož pokud byl poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již odškodněn a odškodňuje se nastalé zhoršení tohoto ztížení společenského uplatnění, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno, odečte se z bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění výše bodového ohodnocení dříve přiznaná. Výhrady dovolatelky k odečtu bodového ohodnocení jednotlivých položek ztížení společenského uplatnění od dříve přiznaného odškodnění bolestného v řízení pod sp. zn. 16 C 77/76, mají rovněž skutkový základ, navíc spočívající
v konkrétních poměrech projednávané věci, a nepředstavují tak právní otázku, která by ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. mohla mít tzv. judikatorní přesah, tj. obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných případech.
Rovněž námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace žalované (nepřípadně směšované s nezpůsobilostí být účastníkem řízení) nepředkládá dovolatelka dovolacímu soudu žádnou právní otázku zásadního významu, namítá-li pouze, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10 (což je zjevně námitka svou povahou skutková, neboť prokazovat lze pouze skutečnosti, o něž se závěr o právním nástupnictví opírá) a že soudy obou stupňů tuto otázku „neřešily“ (což je námitka vady řízení, jež však postrádá judikatorní přesah). Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaná je právním nástupcem OÚNZ Praha 10, který zanikl a žalovaná vstoupila do všech jeho práv a povinností, a žalovaná tento závěr v odvolání nezpochybnila.
Otázkou zásadního právního významu je však v posuzované věci otázka promlčení nároku žalobkyně na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. V dané věci nebylo sporu, že u žalobkyně se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, avšak dovolatelka namítala, že nárok žalobkyně na odškodnění nad částku 500.000 Kč uplatněnou v žalobě, je promlčený. Dovolací soud s ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu v dané otázce konstatuje, že ohledně části nároku za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok uplatněn podáním ze dne 18. 7. 2008, nelze úspěšně uplatnit námitku promlčení. Již v původní žalobě ze dne 2. 12. 2003 uvedla žalobkyně požadavek na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, veškerá další podání žalobkyně je proto podle názoru Ústavního soudu nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli podání, která by představovala uplatnění nového nároku a z hlediska procesního podléhala promlčení.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska, ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu
§7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalobkyně jsou naplněny znaky výjimečného případu hodného mimořádného zřetele a základní ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšil o částku 2.000.000 Kč, jedná se o úvahu soudu ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., pro niž je rozhodující pouze hledisko přiměřenosti.
Dovolací soud přezkoumal úvahy soudu prvního stupně o výši přiznaného odškodnění, k nimž se přiklonil rovněž odvolací soud, a rovněž shledal existenci podmínek pro mimořádné zvýšení odškodnění, aniž by částku 2.000.000 Kč bylo možno posoudit jako nepřiměřenou. Ostatně shodné posouzení vyplývá i z nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci. Námitku dovolatelky, že v části nároku týkajícího se mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud nesprávně posoudil uplatněnou námitku promlčení, proto pokládá dovolací soud za nedůvodnou.
Dovolání do části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 2.410.400 Kč a příslušenství z částky 410.400 Kč specifikovaného ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně není důvodné, proto je Nejvyšší soud zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Avšak v rozsahu směřujícím proti části výroku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zaplacení příslušenství z částky 2.000.000 Kč, dovolací soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky počátku prodlení žalované s plněním zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a v této části je dovolání také důvodným.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, a proto právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění,
a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení dlužníka. Z tohoto právního názoru, jenž byl vysloven již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. 1 Cz 31/91, publikovaném v Bulletinu NS ČR pod č. 1, roč 1992, je třeba i nyní vycházet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, nebo ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1444/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože odvolací soud považoval za okamžik splatnosti přisouzeného odškodnění mimořádného ztížení společenského uplatnění den, od nějž žalobkyně příslušenství požadovala (1. 1. 2008) a úrok z prodlení žalobkyni v takto požadovaném rozsahu přiznal, je jeho rozhodnutí v této části nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku ohledně úroku z prodlení z částky 2.000.000 Kč (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), protože důvody zrušení dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, v uvedeném rozsahu zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zrušovací rozhodnutí není zahrnuto v taxativním výčtu rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž je dovolání dle relevantní právní úpravy přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006). Žalovaná proto není oprávněna podat dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení; ostatně dovolatelka ve vztahu ke zrušovacímu výroku rozsudku odvolacího soudu ani nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádné otázky zásadního právního významu. Ve zbývajícím rozsahu proto dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení a o soudním poplatku (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu