ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1675.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1675/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců a) P. F. , b) F. F. , c) Z. F. a d) M. S. , všech společně zastoupených JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalovaným 1) A. U. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 292/15, a 2) Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 276/2014, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, č. j. 68 Co 431/2016-98, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, č. j. 68 Co 431/2016-98, bylo změněno (obsahově jen upřesněno) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 2016, č. j. 51 C 276/2014-86, tak, že žalovanému 1) se osvobození od soudního poplatku za odvolání nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalovaný 1) nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř. Uzavřel, že žalovaný 1) se buď z vlastního rozhodnutí zbavil možnosti získat odpovídající příjmy za svůj nadstandardní pracovní výkon anebo jeho tvrzené příjmy neodpovídají skutečnosti, neboť není zřejmé, z čeho živí sebe a svoji těhotnou manželku při tvrzených příjmech na hranici životního minima. Takto zjištěný rozdíl však nemůže jít k tíži státu, který by měl za žalovaného 1) nést poplatkovou povinnost.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud mu neuvěřil, že se ze svého trestu již poučil, a že v rámci svého napravení žije i s těhotnou manželkou pouze z minimální mzdy, a tedy nezohlednil jeho majetkové a sociální poměry. Zpochybňuje úvahu soudu, že je v jeho možnostech získat lépe placené zaměstnání, neboť je ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu a vykonává trest zákazu řízení motorových vozidel. Dovolatel se proto domnívá, že odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy vadně, a tím mu v nepříznivé majetkové situaci znemožnil bránit své právo u soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že mu přizná osvobození od soudního poplatku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že i pokud by dovolateli uvěřil (na rozdíl od soudu prvního stupně), že se svou manželkou a očekávaným potomkem žije z příjmů na samé hranici životního minima, žije tak z vlastního rozhodnutí pobírat za náročnou a zodpovědnou práci ve firmě své vlastní matky, která nabízí na pozicích, jimž je dovolatel nadřízený, až trojnásobný nástupní plat. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že dovolatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť se dobrovolně zbavil obvyklého příjmu, který by mu jinak náležel, a že toto jeho rozhodnutí nemůže jít k tíži státu, respektive daňových poplatníků.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu opakovaně konstatovala, že při posuzování předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. je jak u právnických osob, tak i u fyzických osob nutno přihlížet též k tomu, zda se spekulativně nezbavily svého majetku či jiných výhod, aby se vyhnuly určité povinnosti. Řečeno jinak, žadatel nemůže požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zcela lehkomyslně zbavil majetku, který vlastnil, nebo s nímž mohl volně disponovat. Takové počínání totiž nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod a osoba, která si takto počíná, musí nést důsledky svého jednání, neboť na stát je nelze přenášet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, a ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 232/2016).
Uvedené úvahy se uplatní i v posuzovaném případě, kdy se dovolatel ze své vůle dobrovolně zbavil možnosti získat zaměstnání s finančním ohodnocením odpovídajícím jeho schopnostem a pracovnímu hodnocení. Tyto závěry učinil odvolací soud na základě dokladů předložených samotným dovolatelem a veřejně přístupných informací o jeho zaměstnavateli. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, učiněným na základě skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu, že se dovolatel vzdal bez důležitého důvodu odpovídajících příjmů a že důsledky tohoto rozhodnutí nemohou jít k tíži státu.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu