ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2391.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2391/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. R. C. , zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 394/19, proti žalovaným 1) SMART Capital, a. s. , IČO 26865297, se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 536/22, 2) JUDr. O. Š., Ph.D. , rozhodci se sídlem Olomouc, Legionářská 1319/10, zastoupenému Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, Hybešova 17, o zrušení rozhodčího nálezu a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 67/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2015, č. j. 75 Co 104/2015-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 355/2012, vydaného žalovaným 2). Současně po žalovaném 1) jako účastníku rozhodčího řízení a žalovaném 2) jako rozhodci požadoval náhradu škody za újmu způsobenou mu žalovanými na zdraví, neboť rozhodčí řízení mu mělo způsobit zvýšení cukru v krvi, nespavost, stresy, poškození jeho dobrého jména a dobré pověsti.
Okresní soud v Olomouci zrušil rozhodčí nález ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 355/2012, vydaný žalovaným 2) (výrok I), odložil vykonatelnost uvedeného rozhodčího nálezu (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení 150.000 Kč proti žalované 1) a na zrušení rozhodčího nálezu proti žalovanému 2) (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (výroky V a VI).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výroku II rozsudku okresního soudu (výrok I), potvrdil jeho rozsudek ve výrocích III a IV (výrok II), změnil rozsudek ve výrocích V a VI (výroky II a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V a VI). Vyšel ze závěru (za stavu, kdy předmětem odvolacího řízení zůstaly nároky na náhradu škody vůči žalovaným), že žalobce neprokázal ani jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu podle §420 obč. zák. Žalovaný 1) se jako věřitel z úvěrové smlouvy pouze domáhal v rozhodčím řízení svého nároku na základě platně sjednané rozhodčí smlouvy. Žalovaný 2) nebyl účastníkem rozhodčího řízení, jako rozhodce procesně postupoval v souladu s účastníky sjednanou rozhodčí smlouvou, jeho jednání bezprostředně nevedlo ke zrušení rozhodčího nálezu, vydaný rozhodčí nález odůvodnil a vyjádřil se v něm i k námitkám žalobcem vzneseným v průběhu rozhodčího řízení. Žalobce v rámci odvolacího řízení podal opětovně žádost o ustanovení zástupce pro řízení, kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku označil za nedůvodnou a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/2009, zásadou ekonomie a rychlosti soudního řízení o ní nerozhodoval samostatným usnesením.
Proti výrokům II, IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně při posouzení účelnosti vynaložených nákladů od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 756/2014) a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (konkrétně otázky práva účastníka na bezplatnou právní pomoc ve vztahu ke složitosti případu posuzované z pohledu konkrétního účastníka). Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.). Konkrétně vytýkal, že mu nebyl ustanoven zástupce pro řízení před soudem prvního stupně ani pro odvolací řízení a namítal neúčelnost nákladů vynaložených žalovaným 2), jenž je advokátem a rozhodcem, na advokátní zastoupení.
Předně je nutno uvést, že se zřetelem k §241a odst. 5 o. s. ř. a k účelu povinného právního zastoupení dovolatele při posouzení přípustnosti dovolání přihlížel Nejvyšší soud pouze k doplnění dovolání sepsanému zástupcem žalobce a nikoli k dovolání sepsanému samotným žalobcem.
Dovolání není přípustné.
Hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle ustanovení §30 o. s. ř. jsou (při nezměněných poměrech účastníka) shodná pro řízení před soudem prvního stupně, pro odvolací řízení i pro dovolací řízení. Zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci. Ochrana zájmů účastníka řízení vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2161/2015). O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno, a že pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1819/2015).
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti požadavku na ustanovení žalobci zástupce pro odvolací řízení za situace, kdy předmětem řízení zůstaly jen zjevně neúspěšné škodní nároky (tedy jednalo se o zjevně bezúspěšné uplatňování práva), řízení bylo koncentrováno a odvolací řízení vedeno v systému neúplné apelace, je zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolací soud se nezabýval v dovolání vznesenou námitkou, že žalobci měl být ustanoven zástupce již pro řízení u soudu prvního stupně, jelikož o žádosti žalobce o ustanovení zástupce bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, č. j. 24 C 64/2014-80, proti kterému se žádný z účastníků neodvolal, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí (§237 o. s. ř.).
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou splněny ani ve vztahu k výrokům o nákladech řízení. V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, (citovaném v dovolání) Nejvyšší soud vyložil, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. by nešlo v případech, jestliže by zastoupení nesledovalo svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale bylo by zneužito ve snaze o obohacení zastoupeného účastníka. Dále, v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014, Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, uvedl, že právo každého, tedy i osoby s právnickým vzděláním (např. advokáta) na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a rovnost účastníků před zákonem jsou zaručeny článkem 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Účelnost vynaložených nákladů ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. je podle Ústavního soudu třeba chápat jako „určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady“. Prostřednictvím účelnosti nelze „vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám“.
Shora uvedená kritéria odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení plně respektoval. V daném případě mělo právní zastoupení obou žalovaných jako svůj hlavní účel poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům těchto účastníků, když šlo o zrušení rozhodčího nálezu a o odpovědnost za škodu, tedy o právně i skutkově složitější věci. Okolnosti svědčící o zneužití práva žalovaných na právní pomoc ze spisu nevyplývají a pouhé konstatování, že se jedná o banální věc a pro žalovaného 2), který je rozhodcem a advokátem, bylo rozhodnutí soudu zcela předvídatelné, k odepření práva na náhradu nákladů řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení nepostačuje. Vzhledem k uvedenému závěru se tak ze strany žalovaných nejedná o zjevné zneužití práva na právní pomoc.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“), protože nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu