ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2632.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2632/2017-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců a) Z. V. , b) V. V. , c) nezletilé M. V. , d) nezletilé S. V. , všech zastoupených JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Uničov, Olomoucká 226, proti žalovaným 1) V. H. , 2) P. H. , o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 86/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 23 Co 41, 280/2016-181, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 23 Co 41, 280/2016-181, ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2015, č. j. 8 C 86/2012-125, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 3. 2016, č. j. 8 C 86/2012-147, ve výroku II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 8 C 86/2012-125, ve znění opravného a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 3. 2016, č. j. 8 C 86/2012-147, zamítl žalobu v části, v níž se po žalovaných domáhali žalobce a) náhrady škody na zdraví ve výši 1.000.000 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč, žalobkyně b) náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 2.500.000 Kč, žalobkyně c) náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč, žalobkyně d) náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč (výrok I), odmítl žalobu v části, v níž se žalobci a) až d) domáhali po žalovaných náhrady škody na movitých věcech ve výši 15.000.000 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o odměně ustanoveného zástupce (výrok IV). Dle žalobních tvrzení žalobcům měly vzniknout výše specifikované nároky v souvislosti s nepovoleným vyklizením bytu, který do té doby užívali z titulu nájemní smlouvy. Vyklizení měli provést žalovaní jako majitelé bytu, a to prostřednictvím třetích osob.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j. 23 Co 41, 280/2016-181, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I), potvrdil jej ve výroku II (výrok II) a odmítl odvolání proti výroku IV (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně přistoupil částečně k věcnému projednání žaloby, a to přes její zjevnou neurčitost, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kasaci zamítavého výroku I odůvodňuje i skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o dílčích nárocích nezletilých žalobkyň c) a d), aniž byl udělen souhlas příslušného soudu s právním jednáním těchto žalobkyň. Dále se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobců, jímž bylo zahájeno řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalovaných náhrady škody na movitých věcech ve výši 15.000.000 Kč, obsahuje takové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Podání není možno považovat za řádnou žalobu ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., neboť v něm absentují relevantní skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci dílčích nároků žalobců, a to pokud jde o jednotlivé položky v seznamech věcí, za které požadují náhradu škody. Především však není zřejmé, jaké konkrétní náhrady škody (a zda vůbec) za jednotlivé dílčí položky uvedené v seznamech se žalobci domáhají v rámci celkové částky 15.000.000 Kč, neboť částky uvedené v předmětných seznamech v součtu převyšují žalobci nárokované částky uvedené v žalobě. Poněvadž žalobci neodstranili nedostatek žaloby ani na výzvu soudu prvního stupně, ani v průběhu odvolacího řízení, uvedené podání bylo jako neurčité podle §43 odst. 2 o. s. ř. správně odmítnuto. Pokud žalobci dále napadli výrok IV, kterým bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného advokáta, bylo v této části jejich podání odmítnuto, neboť žalobci nebyli dle odvolacího soudu subjektivně legitimováni k podání odvolání do předmětného výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to proti výrokům II a III, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že jejich žaloba byla odmítnuta v rozsahu 15.000.000 Kč, ačkoliv byla v této části dostatečným způsobem zdůvodněna a doplněna o seznamy movitých věcí, u kterých je požadována náhrada škody. Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, zda je nutné v rámci žaloby o náhradu škody vymezit movité věci, jejichž ztráta či zničení je důvodem žaloby o náhradu škody, nezaměnitelně identifikujícími znaky, jako je to běžné např. u vindikačních žalob. Dále, zda je dostačující v rámci žaloby o náhradu škody odkázat na seznam základně pojmenovaných věcí, které budou v řízení dále upřesňovány, zda lze takovou žalobu vymezit hodnotou požadovaného peněžitého nároku a zda vymezené hodnotě požadovaného peněžitého nároku musí zcela odpovídat seznamy ztracených či zničených movitých věcí. Odmítnutím žaloby bylo dle dovolatelů zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Pokud jde o výrok III, kterým odvolací soud odmítl odvolání žalobců proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, má právní zástupce dovolatelů za to, že pokud bylo předmětné odvolání i jím podepsáno, a to u jména žalobců, je možné toto podání považovat i za odvolání ohledně jeho nároku, který je spojen s nároky žalobců. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žaloba je založena na tvrzeních, která dovolatelé nejsou schopni jakkoliv doložit. Namítají, že ze strany dovolatelů jde zcela vědomě o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Na movitých věcech dovolatelů nemohla vzniknout škoda. Ve vyjádření dále oponují skutkovým tvrzením dovolatelů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je zčásti přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky náležitostí žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je částečně důvodné.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna.
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura). Obsahuje-li žaloba tvrzení, z nichž lze dovodit, jaký je předmět řízení, pak procesní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení ve vztahu k dalším relevantním skutečnostem, příp. i za nesplnění důkazní povinnosti není odmítnutí návrhu, ale neúspěch účastníka ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/2008 s. 214).
V projednávané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že dovolatelé doplnili skutečnosti, z nichž má vyplývat vznik škody na věcech ve výši 15.000.000 Kč, formou seznamu, ve kterém nejsou jednotlivé movité věci zcela podrobně individualizovány. Je však nutno vzít v úvahu, že jde o soubor věcí tvořících zařízení domácnosti a zahrady a že přesný popis věcí by byl potřebný především pro rozhodnutí ukládající jejich vydání, zatímco v daném případě jde o peněžitý nárok na zaplacení náhrady za zničené či ztracené věci, jemuž chybějící podrobná specifikace jednotlivých movitých věcí nebrání; jde spíše o otázku následného dokazování, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno o hodnotě věcí leží na žalobcích a soud má možnost postupovat i podle §136 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5184/2008).
Soud prvního stupně vyzval dovolatele usnesením ze dne 29. 8. 2014, č. j. 8 C 86/2012-94, aby odstranili vadu žaloby spočívající v neúplném vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby podrobně individualizovali požadované věci, především uvedli datum jejich pořízení, hodnotu věcí ke dni vzniku škody, zda byly zničeny či nevydány, konkrétní popis zničených šlechtěných rostlin a kde se nacházely, jak vzniklo vlastnické právo dovolatelů k těmto rostlinám, jak byly poškozeny, …). Zároveň byli vyzváni k předložení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Z takto formulovaného poučení se naznačuje, že svým obsahem směřuje k doplnění skutkových okolností nutných pro rozhodnutí spíše o vindikační žalobě, která však není předmětem projednávané věci; v každém případě postupem podle §43 o. s. ř. lze vyžadovat splnění povinnosti tvrzení a označení důkazů, nikoliv však přímo prokázání určitých skutkových okolností, což není náležitostí žaloby, nýbrž otázkou unesení důkazního břemene.
Odvolací soud dále založil své rozhodnutí na závěru, že žalobu bylo třeba odmítnout, neboť z ní nebylo zřejmé, jaké konkrétní náhrady škody (a zda vůbec) se za jednotlivé dílčí položky movitých věcí uvedené v seznamech dovolatelé v rámci celkové částky 15.000.000 Kč domáhají, jelikož částky uvedené v předmětných seznamech ve svém součtu převyšují nárokované částky uvedené v „prvotní“ žalobě. Takový závěr však není správný. Pokud v dané věci dovolatelé k výzvě soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř. doplnili či opravili neúplnou, neurčitou nebo nesrozumitelnou žalobu v části, v níž se domáhali náhrady škody na věcech o seznamy movitých věcí s určením jejich hodnoty (a součet hodnot jednotlivých položek v těchto seznamech převyšuje ve svém součtu částku uplatněnou v „prvotní“ žalobě), je třeba v řízení nadále vycházet z takto doplněné či opravené žaloby. Platí totiž rovněž, že požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, přičemž stačí, pokud ji lze z obsahu bez pochybností dovodit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002). V projednávané věci takový požadavek dovolateli opravená a doplněná žaloba splňuje.
Napadá-li dále dovolání výrok III usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobců proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, není v tomto rozsahu dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se za podání pokládá každý projev vůle účastníka adresovaný soudu, ledaže by bylo z jeho obsahu nepochybné, že nesměřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností a ani k jiným procesním následkům, jež jsou s takovým projevem vůle spojeny. Nevyžaduje-li zákon pro podání určitého druhu další náležitosti, musí být dle §42 odst. 4 o. s. ř. z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 136/2016). Neobstojí proto námitka, že pokud bylo odvolání žalobců podepsáno i jejich ustanoveným zástupcem, a to u jména žalobců, je možné toto podání považovat i za odvolání ustanoveného zástupce. Stanovuje-li zákon výslovně, že z podání musí být patrno, kdo je činí, nelze po soudu požadovat, aby sám dovozoval, že v odvolání žalobců podává odvolání v určitém rozsahu současně i jejich ustanovený zástupce, pakliže se z obsahu podání nic takového nepodává. Jelikož odvolací soud rozhodl tuto otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je částečně naplněn, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení; protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek ve výroku II zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu