ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3365.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3365/2016-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) S. M. , b) R. P. , c) P. N. , d) I. H. , e) T. S. a f) J. P. , všech právně zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti žalovanému ČPP Transgas, s. p. , se sídlem Praha 10, Vršovice, Kodaňská 1441/46, IČO: 00002674, zastoupenému JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, o 418.142 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 219/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 25 Co 311/2015-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 10.280 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Lucie Dolanské Bányaiové, Ph.D., advokátky se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně mezitímním rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 C 219/2014-39, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn, s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Žalobci požadovali náhradu ušlého zisku za dobu od 6. 3. 2013 do 31. 12. 2013 na žalovaném, který jako povinná osoba porušil tzv. blokační povinnost podle §9 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na základě rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 8. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, č. j. 21 Co 17/2012-633, který se stal vykonatelným dne 5. 3. 2013, vydal žalobcům do jejich spoluvlastnictví pozemky a stavby v katastrálním území K., avšak nemovitosti jim vydal obsazené, vyklizené byly až 9. 10. 2014. Do 31. 12. 2013 pozemky užívaly společnosti ALICO, spol. s r. o., a ACL, spol. s r.o., a to na základě neplatných převodních smluv uzavřených se žalovaným. Soud dospěl k závěru, že žalovaný, který vydal nemovitosti obsazené, znemožnil žalobcům jejich užívání a tedy i jejich případný pronájem. Žalobcům tak v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaného ušel zisk, kterého by mohli dosáhnout, pokud by předmětné nemovitosti pronajali od okamžiku jejich vydání (§420 obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 25 Co 311/2015-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částek 104.536 Kč, 104.536 Kč, 52.267 Kč, 52.267 Kč, 63.750 Kč a 40.786 Kč jednotlivým žalobcům a) až f) zamítl a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku za dobu od 6. 3. 2013 do 31. 12. 2013 posoudil s ním shodně podle §420 obč. zák. Dovodil, že ačkoliv žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) dobrovolně nemovitosti nevydal a neplatně je převedl na třetí osobu, není toto jeho jednání v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou žalobců ve formě ušlého zisku. Pravomocným rozhodnutím soudu o vydání věci žalobci nabyli zpět vlastnické právo k předmětným nemovitostem a stali se tak jediným oprávněným subjektem domoci se vyklizení nemovitostí na společnostech, jež je užívaly bez právního důvodu. Pravomocným rozsudkem o vydání žalovaný ztratil právo s předmětnými nemovitostmi nakládat, sám předmětné nemovitosti neokupoval a nemohl tak zajistit jejich vyklizení. Ostatně žalobci se mohli domáhat vydání bezdůvodného obohacení na tom, kdo jejich nemovitosti užíval bez právního důvodu. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů před soudy obou stupňů (§150 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil právní otázky odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. by tyto právní otázky měly být posouzeny jinak, zejména nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody. Namítají, že rozhodnutí o vydání věci lze považovat za exekuční titul pouze proti žalovanému (který dané nemovitosti neokupoval), avšak odvolací soud dovodil jeho vykonatelnost i vůči třetím osobám užívajícím nemovitosti bez právního důvodu, ačkoliv vůči nim by žalobci museli nejprve podat žalobu na vyklizení, a proto efektivnější a rychlejší způsob řešení sporu bylo mimosoudní jednání. S odkazem na komentářovou literaturu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, namítají, že uplatnění nároku na náhradu škody má přednost před nárokem z bezdůvodného obohacení, a dovozují, že to platí tím spíše v případě, kdy poškozený má nárok na náhradu škody proti škůdci a zároveň nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti jinému. Nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody spatřují v tom, že odvolací soud považoval její existenci za vyloučenou tím, že žalobci měli zároveň nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti třetí osobě. Dovozují, že porušení právní povinnosti žalovaného nepřevést vlastnictví k nemovitostem na jiného vedlo k tomu, že nemohl splnit svou povinnost vyklidit nemovitosti spolu s jejich vydáním, a v době, kdy nemovitosti vlastnil, mohl uvést věci do řádného stavu. Na existenci příčinné souvislosti nemá vliv ani skutečnost, že se žalobci mohli domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě jeho změnu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobců považuje za nepřípustné, neboť na vyřešení v dovolání formulovaných otázek napadený rozsudek nezávisí, a pokud dovolatelé namítají odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Po právní moci rozsudku o vydání již žalovaný neměl právo s nemovitostmi nakládat, a byli to žalobci, kdo měli činit patřičné kroky k jejich vyklizení. Zcela irelevantní je proto jejich námitka ohledně data zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí či otázka vykonatelnosti rozsudku proti tomu, kdo věc okupuje. Žalovaný vyvracel jednotlivé důvody dovolání, poukázal na to, že pro vznik jeho odpovědnosti za škodu nebyly splněny podmínky, neboť jeho jednání v době, kdy nebyl vlastníkem a nemovitosti neužíval, nemohlo žalobcům způsobit tvrzenou škodu, a žalobci ani neprokázali, že by jim ušel zisk z domnělého pronájmu. Navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o samostatných nárocích jednotlivých žalobců, z nichž nárok žalobce f) nepřesahuje bagatelní limit 50.000 Kč, a proto je přípustnost dovolání v jeho případě vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání z hlediska §238 o. s. ř. se zkoumá ve vztahu k jednotlivým samostatným účastníků zvlášť bez ohledu, zda součet všech dotčených nároků převyšuje částku 50.000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013).
Lze přisvědčit žalovanému v tom, že na vyřešení právních otázek formulovaných v dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že příčinou ztráty zisku žalobců ze zamýšleného pronájmu nemovitostí v době od 6. 3. 2013 do 31. 12. 2013 je skutečnost, že jejich nemovitosti byly v té době užívány jinými subjekty, což žalobcům znemožnilo nemovitosti po tu dobu pronajmout jinému. Byly to obě shora uvedené společnosti, které nemovitosti okupovaly, což jim kdysi právní předchůdce žalovaného umožnil, avšak poté, co se žalobci stali vlastníky předmětných nemovitostí a mohli dosáhnout zisku z pronájmu ve výši obvyklého nájmu v daném místě a čase, žalovaný již jejich nemovitosti neužíval a ve výkonu jejich vlastnického práva jim nijak nebránil. Odvolací soud vycházel ze správného právního názoru na charakter ušlého zisku, jenž spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, do něhož zasáhla škodná událost (např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Škoda spočívající v tom, že žalobci nemohli po určitou dobu pronajímat své nemovitosti a mít zisk z nájemného, je důsledkem právě toho protiprávního jednání, které jim v pronájmu nemovitosti bránilo (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, zatímco samotné zjištění, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázkou skutkových zjištění.
Nedůvodně je namítán rozpor s judikaturou (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněný pod číslem 24/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2060/2010) ohledně vykonatelnosti rozsudku o vydání věci i pro třetí osoby, neboť takový názor v odůvodnění napadeného rozhodnutí není vysloven a rozpor nelze spatřovat v názoru odvolacího soudu, že „ode dne právní moci rozsudku o vydání nemovitostí se žalobci mohli a měli domáhat vyklizení nemovitostí přímo na společnostech ACL s.r.o. a ALICO spol. s r.o.“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka chybného posouzení kolize mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a nárokem na náhradu škody, neboť na vyřešení této hmotněprávní otázky napadené rozhodnutí nezávisí (§237 o. s. ř.). Především odvolací soud nevyloučil příčinnou souvislost ani možnost požadovat náhradu škody z toho důvodu, že se poškozený může na jiném subjektu domáhat vydání bezdůvodného obohacení, jak se dovolatelé mylně domnívají. Odvolací soud v závěru svého rozhodnutí zcela správně poukázal na to, že „Případně se /žalobci/ mohli domáhat vydání bezdůvodného obohacení za dobu užívání jejich nemovitosti těmito společnostmi bez právního důvodu“. Výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí nemovitosti je dána výší obvyklého nájmu, který by obohacený v daných poměrech byl povinen platit, a žalobci požadují náhradu za ušlý tisk v této výši.
Pokud je v dovolání zpochybňován zjištěný skutkový stav, nejedná se o dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, jímž je jen nesprávné právní posouzení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu