ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3458.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3458/2017-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. N. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované H. H. , o 426.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 17/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2016, č. j. 49 Co 267/2016-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.973,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Anny Vlčkové, advokátky se sídlem v Novém Jičíně, Žižkova 2.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j. 33 C 17/2013-302, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 426.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení státu, žalované se však vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní byla dne 5. 2. 2010 uzavřena nájemní smlouva k rodinnému domu. Žalovaná na nemovitosti prováděla úpravy, se kterými žalobkyně nesouhlasila, dopisem ze dne 2. 5. 2011 proto dala žalované výpověď, dopisem ze dne 7. 10. 2011 ji vyzvala k uvedení nemovitosti do původního stavu a dopisem ze dne 7. 12. 2011 k předání nemovitosti. K určení výše škody žalobkyně předložila znalecký posudek, podle nějž na snížení obvyklé ceny nemovitosti měly vliv neodborně a nekvalitně způsobené stavební zásahy do nemovitosti, nedokončenost provedených prací a nutné náklady na odstranění vad a nedodělků. Ze soudem nařízené mediace nevzešla po dvou setkáních žádná dohoda stran, žalobkyně navrhla možné řešení dohodou, žalovaná však nepřistoupila na jiné řešení, kromě jí navrhovaného, a neprojevila žádnou ochotu domluvit se. Soud právní vztah stran podřadil pod §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že některá ustanovení nájemní smlouvy jsou neplatná, proto nájemní vztah dosud nebyl platně ukončen. Protože podle §667 odst. 2 obč. zák. má nájemce povinnost uvést věc na své náklady do původního stavu až po skončení nájmu, a povinnost náhrady škody v případě nesplnění této povinnosti je stanovena formou naturální restituce, nikoliv peněžní náhrady, není žaloba opodstatněná. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které by za běžného průběhu okolností měla ve sporu úspěšná žalovaná podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo, soud dovodil, že jsou dány důvody pro odepření práva na náhradu nákladů podle §150 o. s. ř., neboť žalovaná i přesto, že po sdělení předběžného právního názoru soudu, který dovozuje její povinnost uvést po skončení nájmu předmět do původního stavu, nebyla nakloněna smírnému řešení a zaujala při řešení sporu pasivní postoj.
Usnesením ze dne 23. 12. 2016, č. j. 49 Co 267/2016-317, Krajský soud v Brně k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (tj. 158.950,- Kč) a uložil žalobkyni rovněž povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 4.876,- Kč. Neshledal důvod k aplikaci §150 o. s. ř., neboť nepříznivé finanční poměry jsou zjištěny u obou účastnic, proto nelze vyloučit, že by se odepření práva na náhradu nákladů řízení mohlo negativně promítnout v poměrech žalované. Žalované nelze klást k tíži, že nepřistoupila na návrh žalobkyně v mediačním řízení na zaplacení „méně než ¼ žalované č ástky“, jestliže žaloba byla neopodstatněná.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, nepřihlédl-li ke všem okolnostem, které odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř., a dospěl-li k závěru, který je v rozporu s dobrými mravy. Shrnuje, že v důsledku napadeného rozhodnutí má v současné době rodinný dům, který byl činností žalované znehodnocen tak, že je nutné vynaložit částku 420.000,- Kč na jeho navrácení do původního stavu, a nadto je povinna žalované uhradit částku cca 160.000 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalovaná při vědomí, že bude mít povinnost uvést nemovitost na svoje náklady do původního stavu, využila oddálení následků plynoucích z jejich neoprávněně provedených stavebních úprav a jak před sporem, tak i po dobu sporu, přistupovala ke všem věcem pasivně (neplacení nájmu, libovůle v provádění úprav a dalšího nakládání s nemovitostí). Závěry odvolacího soudu o finančních poměrech žalované jsou nepodložené a nepřezkoumatelné, zatímco nepříznivá finanční situace dovolatelky byla řádně prokázána v řízení o osvobození od soudního poplatku. Dovolatelka namítá, že žalovaná není samoživitelkou a není odkázána pouze na pobírání rodičovského příspěvku, naopak provedla rozsáhlé úpravy nemovitosti, na které musela vynaložit finanční prostředky, zvolila si právního zástupce (navíc mimo B., s čímž se pojí vyšší náklady na cestovné a promeškaný čas) a v průběhu mediačního řízení náhradu nákladů nepožadovala. Právní závěr soudu prvního stupně sice vedl k zamítnutí žaloby, nikoliv však k popření toho, že žalovaná způsobila žalobkyni škodu. Dovolatelka shrnuje, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, které mohly mít vliv na rozhodování o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení, a z jeho odůvodnění není zřejmé, jak ke svým závěrům dospěl. Tyto závěry jsou tedy nepřiměřené, nepřezkoumatelné a postavené na jeho libovůli, popírají tak principy spravedlivého procesu. V důsledku toho pak došlo i k nesprávnému rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žádá rovněž o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož jeho realizace by pro ni byla likvidační.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že odvolací soud rozhodl správně právě proto, že ke všem okolnostem přihlédl. Vznik škody ve výši 420.000,- Kč ani údajná psychická újma dovolatelky podle jejího názoru nebyly doposud řádně prokázány. Uvádí, že v rámci mediace navrhovala, aby dovolatelka vzala žalobu zpět a aby si náklady řízení nesla každá účastnice sama. Argumenty dovolatelky považuje za nepřípadné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a dovolatelku zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 12. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné. Protože dovolací soud tímto způsobem rozhodl v krátké době od předložení spisu s návrhem žalobkyně na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je bezpředmětné zabývat se jeho opodstatněností.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Aplikace tohoto ustanovení je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, tedy především zásadu úspěchu ve věci, podle níž má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení proti straně, která ve sporu neuspěla (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014). Zákon výslovně nestanoví, co lze či nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, je tedy na uvážení soudu, jak jemu známé okolnosti posoudí. Citované ustanovení je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další. Úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nevybočuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 20116, sp. zn. 25 Cdo 4284/2016). Skutkový stav (zejména ohledně majetkových poměrů obou účastnic) nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a námitky dovolatelky proti jeho správnosti nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V situaci, kdy bylo zjištěno, že majetkové poměry stran nejsou příliš dobré, jsou však v zásadě srovnatelné, musely by tu být jiné zvláštní a mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly použití výjimečného opatření, jímž by úspěšné straně bylo odňato právo, které jí jinak ze zákona náleží. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou sice významné též okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení, avšak – jak uvedl odvolací soud - za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení nelze považovat skutečnost, že se žalobkyně opodstatněně bránila uzavření soudního smíru ve sporu, v němž byla žaloba soudem shledána předčasnou a musela být zamítnuta (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 1985, sp. zn. 3 Cz 42/85, podle nějž z tohoto pohledu není významné, že žalobce se před podáním návrhu na zahájení řízení snažil o dosažení dohody se žalovaným ohledně uspokojení tvrzeného nároku, o němž se později v občanském soudním řízení ukázalo, že není opodstatněný).
Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu