ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4042.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4042/2016-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. Š. , zastoupené JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému Středočeskému kraji , se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 70891095, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 765.909,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 Co 35/2016-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 Co 35/2016-143, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Soud prvního stupně i soud odvolací založily svá rozhodnutí na zjištění, že žalobkyně se zranila při jízdě na kole poté, co na silnici III. třídy vjela do výtluku a přepadla přes řídítka. Dospěly k závěru, že předmětný výtluk nelze hodnotit jako závadu ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť jej žalobkyně mohla předvídat, pokud by přizpůsobila způsob jízdy a rychlost stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace. Nešlo totiž o výtluk ojedinělý, ale o celkový nedobrý stavební a dopravně technický stav komunikace ve smyslu §26 odst. 3 a 4 zákona, s nímž se ovšem podle §27 odst. 1 zákona nepojí nárok uživatelů na náhradu škody proti vlastníku komunikace. Dovolatelka pak v dovolání především zpochybňuje skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vyšly ohledně stavu úseku komunikace, na kterém se zranila, a ohledně jejích možností předvídat výskyt výtluku a jeho neočekávanou hloubku a z toho plynoucí nutnost přizpůsobit jízdu stavu vozovky. Takové námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
V otázce posouzení objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti je rozsudek odvolacího soudu v souladu se zákonnou dikcí §26 a §27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované pod C 2751 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, podle nějž závadou ve sjízdnosti může být i natolik významná změna sjízdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, která je sice odstranitelná běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni při řízení reagovat), neboť soudy obou stupňů správně zvažovaly, zda šlo o výtluk, který by se svou povahou vymykal stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace v daném místě, a to na základě skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Tyto závěry ustálené judikatury se vztahují nejen na motorová vozidla, ale rovněž na cyklisty, kteří jsou účastníky silničního provozu, neboť z hlediska stavu komunikace a odpovědnosti za újmu způsobenou jejím stavem je nerozhodné, zda jde o účastníka provozu, který používá motorové vozidlo nebo jízdní kolo. Namítá-li dovolatelka, že žalovaný nesplnil liberační důvod (výtluk neodstranil ani na něj řádně neupozornil), vykládá si nesprávně právní konstrukci objektivní odpovědnosti s možností liberace, neboť liberační důvod může škůdce odpovědnosti zprostit, jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti (to se v dané věci nestalo), nikoliv však jeho odpovědnost svou absencí založit (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4861/2010, Soubor C 9397, byť se týká jiného případu objektivní odpovědnosti).
K výhradě, že v řízení byla porušena procesní práva dovolatelky neprovedením jí navrhovaných důkazů pro nadbytečnost (odvolací soud vyložil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy provedeny, nejsou pro posouzení nároku významné, a že stav komunikace a charakter výtluku je zřejmý z již provedených důkazů), lze uvést, že soud je oprávněn zhodnotit, které důkazy jsou zapotřebí ke zjištění potřebných skutečností, a odůvodnit, proč navržené důkazy neprovede. Dovolací řízení pak nemůže sloužit k přezkumu skutkových zjištění a zasahovat do procesu volného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky přípustnost dovolání nezakládají, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému ani vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu