ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4620.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4620/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně OLS Group s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Černomořská 645/6, IČO 26122201, zastoupené JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Ústavu 1615/7, proti žalované DUTI, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Pod Vinicí 1432/11, IČO 25064967, zastoupené JUDr. Tomášem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, o 356.954 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 227/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2016, č. j. 13 Co 256/2016-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná podala dovolání proti usnesení ze dne 15. 7. 2016, č. j. 13 Co 256/2016-166, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2016, č. j. 41 C 227/2014-147, ve výroku o náhradě nákladů řízení a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud plně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v daném případě jsou splněny podmínky pro výjimečné odepření náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. a nikoli pro postup podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., ačkoli řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně vzala žalobu o náhradu škody zpět. Důvody zvláštního zřetele hodné soud spatřoval v tom, že až ze znaleckého posudku zpracovaného v soudním řízení vyplynulo, že příčinou vzniku škody způsobené průnikem vody z bytu ve vlastnictví žalované do bytu žalobkyně bylo zřejmě náhodné mechanické poškození vodovodní hadičky na WC, a odpovídá za ni proto nájemce bytu a nikoli žalovaná. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by za této situace bylo nepřiměřenou tvrdostí, když nejvíce poškozena byla žalobkyně, jejíž byt byl vytopen a která v době podání žaloby neznala a ani nemohla znát příčinu havárie, ani to, že předmětný byt v dané době užíval nájemce (subjekt odlišný od žalované).
Žalovaná v podaném dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky spočívá na nesprávném právním posouzení. Otázka, zda lze aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. v případě, že žalobkyně v průběhu řízení, které se pro ni vyvíjí nepříznivě, vezme žalobu zpět, nebyla podle názoru žalované doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Žalovaná odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu (sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, 29 Cdo 556/2014 a I. ÚS 191/06), v jejichž smyslu nebyly v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované. Bylo pouze věcí žalobkyně, pokud podala žalobu, aniž by ji měla řádně podloženou potřebnými důkazy, a bylo pouze svobodným rozhodnutím žalobkyně, pokud vzala žalobu zpět ve chvíli, kdy se průběh řízení začal vyvíjet v její neprospěch.
Procesněprávní otázka aplikace ustanovení §150 o. s. ř. není otázkou v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Např. v usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, Nejvyšší soud vyložil, že závěr soudu o tom, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, nejde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků a je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají skutečně významný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (publikováno pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že také procesní postup účastníka řízení, který kupř. setrvá na žalobě i za situace, kdy ztratil aktivní věcnou legitimaci, může rozhodujícím způsobem ovlivnit aplikaci tohoto ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Při posuzování přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl aprobován právní závěr soudu prvního stupně, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, nelze ovšem přehlédnout, že ustanovení §150 o. s. ř. patří svou povahou k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. tak mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015).
Jestliže odvolací soud v posuzované věci dospěl na základě pečlivého posouzení všech okolností daného případu k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by pro poškozenou žalobkyni bylo neúměrnou tvrdostí, neboť v době podání žaloby nemohla znát přesnou příčinu havárie a až na základě sdělení žalované (vyjádření k žalobě) po zahájení řízení vyšlo najevo, že byt žalované v rozhodné době, kdy došlo k poruše vodoinstalace, užíval nájemce, tedy že ke zpětvzetí žaloby došlo pro okolnosti ležící na straně žalované, dovolací soud jeho úvahu neshledává zjevně nepřiměřenou nebo logicky vnitřně rozpornou. Tyto konkrétní skutkové okolnosti (včetně nerozhodnosti majetkových a dalších poměrů účastnic, neboť obě jsou obchodními společnostmi) s ohledem na obecné chápání spravedlnosti zjevně mohou odůvodnit – nepochybně výjimečné – nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované i tehdy, leželo-li by jinak striktně chápané procesní zavinění za zastavení řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. na straně žalobkyně.
S ohledem na uvedené lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení procesněprávní otázky náhrady nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřenosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. byla za daných skutkových souvislostí posouzena jinak. Dovolání žalované není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu